Absurdnost

31. října 2014 v 19:18 | Dee |  Jednorázové originální

Už trošku starší povídka, sepsaná asi v polovině prázdnin, inspirovaná realitou. Původní verze je o něco málo delší, ale tohle je jediná část, která je vhodná k uveřejnění. Na začátku jsem s ní začala, abych vylila své pocity ze sebe do slov a aspoň částečně se od nich oprostila. Nutno říci, že to nefungovalo...




Stála s batůžkem položeným u nohou a netečně sledovala mumraj okolo sebe. Všude panoval zmatek, děti i dospělí pobíhali sem a tam, pokřikovali na sebe, snášeli si do vlastních batohů a tašek láhve s pitím a pytlíky se svačinou. Vyráželo se na výlet. Ona se ale zmatku neúčastnila. Už od rána, kdy se vyhrabala ze spacáku jí nebylo dobře. Motala se jí hlava, před očima jí běhaly mžitky a měla pocit, že pokud udělá jediný krok, její vlastní nohy ji neunesou. Jako by všechno pozorovala za mlhavým závojem. "Není ti něco?," ozval se vedle ní najednou starostlivý hlas. Pomalu zavrtěla hlavou, otočila se, chtěla udělat krok - a musela se zachytit ruky kamarádky, když se s ní najednou celý svět zatočil. "To nevypadá dobře... pojď, zajdeme za zdravotníkem," pobídla ji a ona jako ve snách se nechala odvést na ošetřovnu.

Marodka byla malá chatička s oproti stanům mnohem komfortnějšími postelemi, z nichž jedna byla právě zaplněna různými léky a dalšími věcmi podobného rázu. Byla usazena na prázdné prázdné lůžko. "Počkej tady, zajdu pro Jirku," uslyšela pokyn a vzápětí osaměla. Opřela se čelem o drsnou dřevěnou stěnu a unaveně zavřela oči. Nechtěla v tu chvíli nic jiného, než spát... Úmysl jí však překazila chladná ruka, kterou jí někdo přiložil na čelo. Neochotně zamžourala na jejího majitele. "Jak ti je?," padla první otázka, doprovázená zkoumavým pohledem přejíždějícím po její tváři. "Zle...," zamumlala slabým hlasem. "Bude ti moc vadit, když zmeškáš výlet?" Zavrtění hlavou.

Dal jí několik léků, změřil jí teplotu. Potom jí donesl její spacák, polštář a knížku. "Strávíš den v posteli," oznámil jí než odešel. Ještě chvíli otevřenými dveřmi sledovala, jak celé procesí vybavené jídlem a pitím na půl dne opouští tábor a i když jí bylo pořád zle, po psychické stránce se cítila krásně jako nikdy... Ne, samozřejmě, že nechtěla být nemocná, nechtěla nikomu přidělávat starosti, ale stalo se a způsob, jakým se o ni postaral, byl... krásný. Bylo to už dlouho, co se někdy naposledy s takovou starostí a pečlivostí zajímal o to, jak se cítí... S tou myšlenkou položila hlavu na polštář a po chvilce upadla do bezesného spánku s mírným výrazem v tváři.


Probudil ji až o mnoho hodin později zvuk otevíraných dveří. Dezorientovaně mžourala proti jasným slunečním paprskům na urostlou postavu. "Jak ti je?," zeptal se šeptem a jí se sevřel žaludek. Vrátil se, zajímá se o ni? běžely jí hlavou naprosto iracionální myšlenky, které její pragmatická stránka výsměšně vyvracela - Nebuď hloupá, jistě že se zajímá, jsi jeho zodpovědnost... "Líp," špitla jen hlasem zdrsnělým po spánku. "To je dobře," zaslechla v jeho hlase jasnou úlevu. "Musím na dva dny odjet. Oni se o tebe postarají." A byl zase pryč. Zanechal za sebou jen dívku s tupou bolestí u srdce a mžitkami před očima. Opět byla sama. Nezáleželo na tom, jak dlouho tady byla a jak dlouho bude. V tuto chvíli viděla jen jedinou věc. On odjel a nikoho nezajímalo, jak na tom je, dokonce ani jeho ne, vždyť ji tady nechal. Stočila se do klubíčka a nechala potlačované slzy vytvářet mokré cestičky na zarudlých tvářích. Krátký, nenadálý pocit tepla v hrudi zmizel. Ještě nikdy se necítila tak opuštěně...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama