Kapitola 12

20. října 2014 v 21:29 | Dee |  Panenka - kapitolová HP
V pořadí 12. kapitola povídky Panenka z fandomu HP... blížíme se do finále, ale doufám, že se mnou vydržíte i nadále... A taky že se budete co nejméně zlobit za konec téhle kapitolky a budete se o to více těšit na další :)




Když Hermiona znovu přišla k sobě, zdálo se jí cosi v nepořádku. Vždyť normálně se probouzela v nebelvírské věži, ve své posteli... Bylo tam teplo a ticho. Teď však byla zkroucená v jakési nepřirozené poloze, zápěstí přitusknutá před tělem k sobě, do boku se jí zarýval ostrý hrot čehosi a přemýšlení bránila ostrá bolest hlavy, která se začala o chvíli později vytrácet. Ztěžka pohnula víčky a zamžourala na svět okolo. Byla tma, ale i přesto poznala, že se nachází v lese. Všude okolo ní se tyčily hrůzostrašné stromy a nedaleko slyšela tiché vrčení nějakého tvora. Zachvěla se a pokusila se osvobodit zápěstí, u kterých si všimla, že kolem nich má pevně utaženou smyčku. Škubla jimi, až se jí pouta zaryly až do krve. Marně.
"Rád vidím, že jste vzhůru, slečno Grangerová...," ozval se najednou za ní posměšný hlas. Byl jí povědomý. Kde ho jen slyšela? Do jejího zorného pole vstoupila postava a zakryla jí výhled na ten nepatrný kousíček nebe, který se k ní dostal i skrze koruny stromů. Dlouhé vlasy svázané sponou, krutý lesk v očích, dokonce i tady v lese rytmicky poťukával do země vycházkovou holí s ozdobnou rukojetí ve tvaru hadí hlavy... Tiše se zajíkla. Jako by se všechny myšlenky roztroušené v její mysli náhle s lupnutím spojily a vytvořili skládačku, ohromný celek, díky kterému najednou všechno dávalo smysl. "Vy...," zavrčela na něj natolik nenávistně, kolik jí přetrvávající nevolnost povolovala. Dostalo se jí jen tichého smíchu a pohození hlavou. Potom se Lucius otočil a zahleděl se do dálky, kde za stromy tušila hrad. "Draco by se k nám měl připojit každou chvíli, drahá... Proč si neuděláte pohodlí?". Aniž by se na ni podíval, cítila provazy neverbálních pout, jak se jí plazí okolo těla a poutají ji pevně ke kmeni stromu, u kterého ji pohodil. Ne, to se nesmí stát, proletěla jí hlavou zoufalá myšlenka a rychle zamrkala. Nehodlala tomu bastardovi dopřát pohled na své slzy. Draco určitě nepřijde, přesvědčovala sama sebe. Není tak hloupý, zajde pro Brumbála, pro Snapea, nějak to zařídí... Ale zašustění větví a třesoucí se hlas ji vtáhl zpět do reality a ona tiše zanaříkala. "Nech ji jít...," ozvalo se mezi stromy a vzápětí se ze tmy vynořila útlá postava. V třesoucí se ruce svíral Draco hůlku a mířil ji na otce.

Když se Draco sebral, vyrazil směrem k lesu. Možná jsem měl přece jen někomu říct, zajít za Brumbálem, za Severusem... vyčítal si v duchu. Věděl ale také, že jeho otec nebude čekat. Pokud se neukáže, je dost možné, že Hermionu už neuvidí - nebo že ji unesou a použijí proti němu. Budou ji mučit. Ne, to nemohl připustit. Radši umře, radši přijme Znamení Zla než aby viděl někoho kvůli němu takto trpět. Navíc ji, o které věděl, že by ho nezradila ani kdyby ji to mělo stát život. To nedopustí. On tak velkou cenu nemá. S touto myšlenkou zrychlil téměř až do běhu. Když dospěl na okraj lesa, kde naposledy viděl nebelvírku, zastavil se a obezřetně se rozhlédl. Potom seslal pátrací kouzlo. Jen několik metrů od okraje lesa, hlásilo mu vzápětí. Dvě osoby. To bude ono, přikývl sám pro sebe. Udělám to pro ni, pomyslel si rozhodnutě a v pohotovosti, s hůlkou v napjaté ruce před sebou se vydal do hlubin lesa. Stačilo několik minut, aby je zahlédl. Vysok muž s dlouhmi, blond vlasy stojící zády k němu a shlížející na dívku, která měla svázané ruce a seděla zhroucená u kmenu stromu. Podle toho jak sebou cukala na ní bylo pravděpodobně ještě nějaké poutací kouzlo. Pod unavenýma očima měla kruhy, vypadala slabě a zmateně, zřejmě následek lektvaru - celkově působila tak křehce! Draca bodlo u srdce. Tohle - tahle úžasná bytost - přece nemůže být zatracena jen kvůli němu. Musí něco udělat. Namířil proto hůlku na svého otce. "Nech ji jít...," řekl tiše a vystoupil ze stínů.
Neotočil se na něj hned, přesto si však dovedl živě představit úšklebek, který se musel na otcově tváři objevit. Když se konečně pomalu otočil, hůl ležérně protáčejíce mezi prsty, měl na tváři povznesený výraz. "Vítej, synu...," pronesl slavnostně a v očích se mu pobaveně zablesklo. "Dnes je pro nás oba velký, veliký den," usmál se potom samolibě, v očích stále tutéž krutost jako vždy. Draco byl zmatený. Co se stalo, copak mu nechtěl ublížit, neodhalil jeho podvod? Pomalu sklonil ruku s hůlkou k pasu, stále napjatý. "Nerozumím, otče," odpověděl prkenně a obezřetně si jej měřil pohledem. Dával si však pozor, aby se jejich pohledy nestřetly. Merlin ví, že v nitrozpytu byl jeho otec vynikající - a že zná všechny způsoby jak využít jeho slabiny, aby se nemohl bránit dlouho. "Mluvil jsem s Temným Pánem o tvém dopisu a rozhodl se, že ti dá druhou šanci," podíval se na něj přísně Lucius, jeho pohled varoval - nezahoď ji, nezklam mne znovu, nebo budeš litovat... "Má jen jedinou podmínku." Lucius se teatrálně odmlčel a významně se podíval na Hermionu, která napůl seděla napůl ležela se svázanýma rukama a hlavou složenou na prsou u stromu jako hadrová figurína. Draco nechápal. Jak to souvisí s ní, k čemu jim může být dobrá? Až když postřehl zjevný výsměch ve tváři svého otce, pochopil. Pobledl. Roztřeseně polkl. "Ano, můj synu...," zašeptal fanatickým hlasem Lucius a přiblížil se k chlapci o krok blíže. "Zabij šmejdku a bude ti odpuštěno, přijmeš Znamení a vrátíš se zpátky na správnou stranu, zpátky domů...". Draco stál, oči vytřeštěné, jen se třásl. Nevěděl, co má dělat. Zadíval se na Hermionu. Stále se zdálo, jako by byla v bezvědomí, ale po chvíli se jí zachvěla víčka - a jako by vycítila jeho pohled, vzhlédla. Jejich oči se střetly, a najednou to bylo jako tehdy v učebně lektvarů, když poprvé pohlédl do těch hnědých, bezedných zorniček. Obdiv, utrpení, ale hlavně láska... Tolik lásky. A pak, sotva zřetelně, kývla. Ne, chtěl vykřiknout Draco, to nikdy neudělám! Stočil pohled zpět k otci. Vyčkávavě se na něj díval. Pomalu pozvedl hůlku a namířil ji na Hermionu. Ta opět přikývla. Potom se na něj smířeně usmála a zavřela oči. Zpod víčka jí po tváři sklouzla jediná, osamocená slza. A v tu chvíli se Draco rozhodl. "Mdloby na tebe!" vykřikl a vrhl kouzlo na Lucia Malfoye. Koulo však nedosáhlo cíle. Asi metr před Luciem paprsek fialově zazářil a rozplynul se. Z vyčkávání se stal škodolibý úsměšek. "Snad sis nemyslel, žes mohl napálit největšího čaroděje všech dob, hlupáku?," vykřikl a z hole škubnutím vytáhl svou hůlku. "Pokud se už neumíš chovat jako Malfoy, pak jím nebuď." procedil. Než mohl Draco cokoliv udělat, mávl hůlkou. "Avada Kedavra!," vykřikl a Draco viděl zelený paprsek, který vylétl z hůlky jeho otce a letěl směrem k němu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama