Kapitola 5

9. října 2014 v 18:28 | Dee |  Panenka - kapitolová HP
5. kapitola povídky Panenka, fandom HP




Hermiona překvapeně zamrkala. Potom ještě jednou. Kousla se do rtu. Cítila, jak se jí koutky samovolně stáčejí vzhůru. Ještě poslední, předem prohraná snaha o kontrolu - a vzápětí se nahlas rozesmála. Vždyť kolikrát se vám povede přistihnout arogantního a povýšeného zmijozela doslova oněmělého šokem? Ten se během okamžiku změnil na nechápavost, potom na ublíženost a nakonec zpátky na netečnou masku. "Bavíš se dobře, Grangerová?," zeptal se jí s výsměšným podtónem. Dříve by ji to možná rozhodilo. To si ještě myslela, že ho zná. Ale dnes... Dnes se jen zcela uvolněně smála dál, zatímco vystřídala směr míchání tekutiny v kotlíku, která začínala měnit barvu na žlutou. Po opravdu vydatném spánku se cítila opět skvěle a mohla tedy kromě lektvaru, který už znala, věnovat svou pozornost i jiným věcem. Všimla si, že Draco vedle ní se dal opět do práce. Bylo to poprvé, kdy je od sebe nedělily dlouhé řady lavic, kdy pracovali bok po boku, a Hermiona k vlastnímu údivuzjistila, že to vůbec není tak nepříjemné, jak by si ještě před dvěma týdny myslela. "O co všechno jsem za tu dobu, kterou jsem strávila na ošetřovně, přišla?," zeptala se po chvíli ticha. Napjatě čekala, jestli se dokčá odpovědi - a jaké. Vysměje se jí? Bude ji ignorovat? Několik minut ticha se jí zdálo jako věčnost, drásaly jí nervy, nejistota je mnohdy horší než to špatné, co se může udát. "Vlastně skoro o nic," odpověděl po chvíli k jejímu překvapení. "Potter s Weasleym rozčílili Snapea tak, že mají měsíc trestů s Filchem, Nott v bylinkářství zaměnil mandragoru a zázvor, vzal na ni nůž a půlka třídy omdlela než to Prýtová dala do pořádku..." Hermiona se pobaveně usmívala. "Takže taková běžná výuka...," broukla tiše, až ji málem přes ostré staccato nože, kterým krájela scvrknoflík nebylo slyšet. Dracovi se na rtech objevil obezřetný úsměv - nejprve nejistě, pomalu, jako by se mu nechtělo opouštět netečnou masku.

Do konce jejich společné práce, který nastal o tři hodiny a dva lektvary později, už na sebe nepromluvili. Přesto ale zůstali spolu u jednoho stolu a celý večer probíhal v příjemné atmosféře - tolik se lišila od všech předchozích! Hermiona se dokonce přistihla, že po úklidu pomůcek nespěchala tolik pryč ze zmijozelova dosahu jako jindy - možná dokonce naopak. Když si uvědomila, co jipravděpodobně opět čeká ve věži, najednou se jí tam vůbec nechtělo. Neměla ale na vybranou. Nakonec se svým spolužákům a přátelům bude muset postavit a čím později to udělá, tím více otázek vyvstane. "Dobrou noc," rozloučila se proto s Malfoyem, který ještě umýval poslední kotlík, a vyšla z učebny. Než zavřela dveře, ještě mohla zaslechnout slabou odpověď: "Dobrou noc, Grangerová..." Pro sebe se spokojeně usmála. I když rozhodně nemohla považovat jejich vztah za nijak vřelý, oproti tomu, jak to mezi nimi vypadalo před několika dny - dokonce před několika hodinami - to byl přímo neuvěřitelný pokrok. A ona za něj byla velice ráda. Koneckonců už od onoho večera, kdy pochopila, že blonďatého chlapce zdaleka nezná, se k němu pokoušela chovat... vlídněji? Méně chladně a odtažitě? Každopádně až do nynějška neměla pocit, že by z jeho strany přicházela nějaká odezva. Události dnešního večera ji rozhodně povzbudily v dalším snažení.

Když o tom tak přemýšlela, zatímco stoupala po točitých schodech nebelvírské věže, vlastně se dnes večer cítila lépe než kdykoliv od začátku září. Žila v neustálém napětí, nejprve kvůli výčitkám svědomí, když odmítala Rona, později se k nim přidala i jejich večerní setkání a vaření lektvarů. Uvědomovala si, že o nich nemůže nikomu říct, ale tajit je a zároveň zvládat učení bylo tak těžké! Navíc tím ztrácela Rona a Harryho. Ty dva teď málokdy viděla, i když, měla by být zcela upřímná, až tolik jí to nevadilo. Necítila se v jejich přítomnosti tak dobře, jako dřív, aniž by byla schopna určit proč. Často se kvůli tomu cítila mizerně, přeci jen byli šest let nejlepšími přáteli, ale... Někdy si hrozně přála, aby bylo vše jako dřív. Chtěla s nimi jít do knihovny a všechno jim říct - o vaření lektvarů pro Snapea, který přece jen není takový bastard jak si kluci vždycky mysleli, o Dracovi a jeho novém já... ale nemohla. I kdyby nebylo striktního zákazu od Mistra lektvarů, stejně by jim nemohla říct pravdu. Znala je příliš dobře a věděla, že by to nepochopili. Pro ně byl Malfoy pořád jen zhýčkaný, nafoukaný zmijozel. Neviděli, že se jim snaží vyhýbat a jejich posměšky přechází se stoickým klidem, neviděli, že už nebyl vůdcem své koleje - naopak, když jej Hermiona posledních několik dnů sledovala, všimla si, že ve skutečnosti se stal spíše jakýmsi vyvrhelem. Jen málo zmijozelských s ním mluvilo, většina jeho existenci ignorovala.

Opět byla ztracena v úvahách, uvědomila si, když se zastavila před portrétem Buclaté dámy. Poslední dobou se jí to stávalo často. "Tabula rasa," pronesla k obrazu zřetelně heslo a Buclatá dáma si ji kriticky prohlédla. "Slečna primuska, hmm...," prohodila, než se obraz konečně odklopil a ona mohla projít dovnitř. Společenská místnost byla temná, jen v krbu dohořívalo několik doutnajících uhlíků. Všude bylo ticho. Opět se usmála. Tak pro dnešek má snad štěstí... Jak se ale ukázalo o zlomek vteřiny později, zakřikla to. "Lumos," ozvaly se unissimo dva hlasy a mezi ní a schody do její ložnice se rozsvítila dvě světla. Za nimi mohla vidět dva obličeje - jeden pihovatý se zrzavými vlasy, druhý s ošklivou jizvou a uhrančivě zelenýma očima. Hermiona tiše zaúpěla.

"Kdes byla?," uhodil na ni Ron - pokud se to tak dá nazvat. Nedovolil si totiž příliš zvýšit hlas, v ložnicích by je někdo mohl zaslechnout a to poslední, o co teď všichni tři stáli, bylo publikum. "Na ošetřovně." Dívka se na něj bojovně podívala a tvrdě pokrašovala, "A teď, prosím, ustup - Madam Pomfreyová mi nařídila odpočívat..." Oba dva se na sebe podívali, jakoby mezi nimi proběhla bezeslovná komunikace. "Na ošetřovně jsme za tebou byli před třemi hodinami," obrátil se na ni potom pro změnu smířlivější Harry. "Měli jsme o tebe starost a chtěli jsme se podívat, jak se ti vede a zjistit, kdy se probudíš... Ale Madam Pomfreyová nám řekla, že tě propustila už skoro před hodinou." Oba dva se na ni vyčítavě dívali, s nevyřčenou otázkou vznášející se mezi nimi. Byla v pasti. Několik minut stála, měřila si je zlostným pohledem a horečnatě přemýšlela. Potom vytáhla vlastní hůlku. V obličeji se jí zračil bezedný smutek. "Moc se vám omlouvám...," zašeptala. Nikdy nechtěla, aby to došlo až tak daleko. Bylo jí jasné, že jestli bude pokračovat, možná o ně přijde úplně. Ale neměla na vybranou. "Mdloby na vás...," špitla třesoucím se hlasem. Potom opatrně překročila zhroucená těla a se slzami na krajíčku utekla do ložnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama