Kapitola 6

9. října 2014 v 18:30 | Dee |  Panenka - kapitolová HP
6. kapitola povídky Panenka, fandom HP




Druhý den ráno Hermiona vstala až apolu s většinou ostatních studentů a šla na snídani s nimi. Když u stolu zahlédla Harryho a Rona, sedící vedle sebe, o něčem se horlivě bavili. Píchlo ji u srdce. Jestlipak mluví o ní? napadlo ji najednou. A jestlipak jsou na ni naštvaní? Chvíli byla v pokušení jít k nim, přisednout si, promluvit si s nimi, zjistit, jaké škody jejich přátelství utrpělo... Včas se ale zarazila. Teď, když už ušla tak dlouhou cestu jen aby komukoliv zabránila strkat nos do jejích záležitostí, by to měla celé pokazit a začít odznova? To sotva! S rozhodností sobě vlastní se otočila na patě a místo toho si našla místo na druhé straně stolu, mezi dívkami z třetího a čtvrtého ročníku, které na ni zíraly jako na zjevení. Podrážděně si povzdechla a začala si na toast mazat marmeládu.

Ani si nevšimla, že se na ni přes celý nebelvírský stůl upírají dva páry očí. Jeden oříškový, jeden smaragdový, oba ustarané. "Něco s ní není v pořádku," zamumlal Ron tiše, aby jej slyšel jen Harry. Už tak se na ně upíralo až příliš pozornosti. Nebelvírští si už začali všímat, že jejich oblíbená trojka se rozpadá, ale pořád spolu bývali alespoň u jídla. Dnes však ne. Hermiona se od nich stále držela dál. "Já ti říkal, že přepadnout ji v noci s hůlkami je pitomý nápad...," zabručal se zadostiučením Harry a zkoumavě se na kamarádku díval. Ron měl z části pravdu, něco se na ní změnilo. Na rozdíl od něj si však nedělal starosti s kým tráví Miona večery. Spíše ho trápilo její chování. Byla zamlklá, trávila málo času v knihovně a často měla ve tváři vepsanou obrovskou únavu. Chtěl jí nějak pomoci, ale nevěděl jak. Vytrvale odrážela veškeré jeho nabídky a jediným výsledkem nyní byla její izolace od nich. Proto se také podílel na Ronově bláznivém plánu i když tušil, že skončí fiaskem. Chtěl stůj co stůj prolomit hradby, které mezi nimi neustále rostly. A teď, když Ronův nápad nevyšel, bylo na něm, aby odstartoval fázi číslo dvě. A on byl připraven.

Už před týdnem si vytvořil jednoduchý, ale efektivní duplikát jedné Hermioniné náušnice. Naštěstí nosila jen obyčejné zlaté náušnice s malým červeným kamínkem bez zbytečného zdobení, to by bylo nad jeho přeměňovací schopnosti. Potom na ni seslal sledovací a odposlouchávací kouzlo. Dlouho se mu to pořádně nedařilo, trvalo několik dní než se mu povedlo správně. Funkčnost testoval pomocí Hedviky, která vždy nušnici někam donesla a on aktivoval kouzlo. Po pátém pokusu na něj už jen zlostně zahlížela a klovala jej do prstů, když mu opravy zaklínání trvaly příliš dlouho. Když to konečn vyšlo, měl takovou radost, že jí hned objednal jeden soví zob, její nejoblíbenější pochoutku. Jen díky tomu se bílá sov opět uvolila nosit mu poštu.
Druhá část jeho plánu, jak pomoci Hermioně a upokojit Rona, byla podstatně jednodušší. Nejdříve zasáhl zmizíkovým kouzlem jednu Hermioninu náušnici. Byl to velice stresující zážitek - ruka se mu klepala, protože věděl, že pokud se on netrefí nebo se ona nějak nepředvídatelně pohne, bude to mít strašné následky. Ne nadarmo bylo u kouzla třikrát podtrženo červené varování 'Nepoužívat na živé bytosti!!!'. Nakonec ale všechno vyšlo. Koneckonců předtím s Ronem v Komnatě Nejvyšší potřeby nacvičovali míření na co nejmenší terče. Pro ně byl úspěch této mise zásadní. A už stačil jen poslední krok... "Hermiono," položil jí uku na paži a cítil, jak sebou polekaně škubla a potom se k němu otočila s tázavým výrazem. "Myslím, že tohle je tvoje...," usmál se na ni bezelstně a podal jí jím vyrobenou náušnici. Úlek vystřídalo překvapení. "Děkuju, Harry...," usmála se váhavě a nasadila si ji na ucho. V Harrym se ozvala hrdost - povedlo se! Jen těžko umlčen tenký hlásek viny, když pak spěchal za Ronem, aby se s ním podělil o svůj úspěch.

Pro Hermionu se všechno zase vracelo do starých kolejí. Od toho večera, kdy zaútočila na své kamarády, uběhlo několik dní a jak se zdálo, žádn velké změny se neděly. Ona a kluci dále zůstávali u jídla odděleně, večery trávila v klidné a tiché přítomnosti Draca Malfoye vařením lektvarů. Nemluvili, jen si každý hleděli svého kotlíku. Ale už mezi nimi nebyla tak napjatá atmosféra jako dříve. Tím se taky společné večery staly snesitelnějšími. Ale přesto nebyla tak úplně spokojená. Chování Rona a Harryho jí připadalo jako ticho před bouří. Téměř si jí nevšímali, zdálo se jí, že se jí vyhýbají... Samozřejmě, ty hloupá, vyčinila sama sobě v duchu, nejdříve na ně zaútočíš a pak čekáš, že budete zase přátelé? Jak naivní! Přesto však k jejímu velkému překvapení se nedočkala žádných projevů otevřeného nepřátelství, zklamání, nebo jiných podobných reakcí, které čekala - a to ani od Ronalda, který vždy nejprve jednal a pak až myslel! A dnes, po přeměňování, když jí Harry podávla náušnici, měla chvíli dojem, jako by se mezi nimi nic nezměnilo... Opět si potichu povzdechla. Nejspíš je ještě moc brzy o tom uvažovat takhle, ale čas ukáže, jak na tom vlastně teď jsou... Teď však mířila do sklepení. Rozhodla se dnes vynechat večeři, stejně poslední dobou neměla takovou chuť k jídlu jako dříve. Proto chtěla pokročit s lektvary a než o pů hodiny později dorazil její společník, měla už naplněných pět ampulek jednoduchého lektvaru proti horečce. "Ahoj Draco," usmála se na něj přívětivě. Blonďatý chlapec stále vypadal při podobném oslovení nejistě. "Grangerová...," kývnul jí rozpačitě na pozdrav, ale jeho hlas postrádal jakékoliv dřívější pohrdání. Dokonce byl skoro milý. Usmála se a vyrazila ke skříni s přísadami pro sušené okvětní plátky dymnivky.

Ron s Harrym přišli do Velké síně hned na počátku večeře. Vysledovali během posledních několika dnů, že Hermiona jídává právě touto dobou, než někam zmizí a do společenské místnosti se vrací až s úderem večerky. "Rychle se najíme a pak honem do věže," rozhodl ještě před vstupem do síně Ron důležitě. Čekalo na ně však nemilé překvapení. Miona se dneska u jídla neukázala v obvyklou dobu. Vlastně, jak čas ubíhal, neukázala se vůbec. Chlapci se na sebe bezradně podívali. "Možná neměla hlad...," pokusil se Harry utešit přítele, když už čekání vzdali a vyrazili po schodech nahoru do ložnice. Ron se trářil sklesle. "Pojďme to aspoň zkusit...," řekl o chvíli později, bez předešlého nadšení. V ložnici se posadili na Harryho postel, zatáhli závěsy a aktivovali zvukovou bariéru. Harry vyndal ze šuplíku v nočním stolku malou, lesklou krabičku. Poklepal na ni hůlkou a zamumlal: "Hermiona". Aktivační kouzlo zafungovalo a vysílač slabě modře zazářil. Chvíli neslyšeli nic a pak... Zmateně se na sebe podívali. "Jsi si jistý, žes to kouzlo seslal správně?," podíval se Ron pochybovačně na přítele. Ten byl stejně zmatený jako on. Jediné, co slyšeli, bylo jakési pobublávání, poté ostré staccato neznámého původu, žblunknutí... Harry se natáhl pro hůlku, kterou mezitím pohodil na polštář. Zklamaně s ní zamířil na krabičku. "Ince..." začal vyslovovat zaklínadlo, když se z ní ozvala rána, znějící jako bouchnutí dveří... a potom, konečně... "Ahoj Draco," zašuměl pozměněný Hermionin hlas. Harrymu šokem vypadla z ruky hůlka. Podíval se na Rona, který na oplátku vyděšeně zíral na vysílač, jako by jej chtěl uřknout. "Malfoy!," zavyl potom jako raněné zvíře. Vyskočil z postele. "Accio Pobertův plánek!," zařval téměř nepříčetně a kus pergamenu k němu poslušně doletěl zpod hromady Harryho učebnic. "Rone, počkej...," snažil se ho umírnit Harry, ale než stihl něco dodat, za zrzkem se zabouchly dveře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama