Kapitola 7

9. října 2014 v 18:30 | Dee |  Panenka - kapitolová HP
7. kapitola povídky Panenka, fandom HP





Večer se dnes mezi čtyřmi stěnami prostorné učebny lektvarů nesl ve znamení pohody. Hermiona a Draco stáli u stolů naproti sobě a vařili. Dnes se oba zabývali lektvarům na všemožné formy podzimních viróz, které se začaly opět projevovat. Desítky studentů kašlaly, zvracely nebo smrkaly a madam Pomfreyová jim nestačila podávat lektvary. Nebylo zde však takové ticho jako jindy. Sem tam některý z nich něco prohodil - Malfoy ji upozornil, že krájí zázvor na příliš tlusté nudličky, ona ho krátce obdivovala za jeho perfektní lektvar... Zdálo se totiž, že v lektvarech blonďák opravdu vyniká. Ať si o něm nebo o jeho egu už dříve myslela cokoliv, musela uznat, že má ohromný potenciál - jednou by to mohl dotáhnout až na Mistra lektvarů prní třídy, kdyby chtěl! A , samozřejmě, pokud se jim všem povede přežít válku... Tomuto neradostnému myšlení se snažila co nejvíce vyhnout, ale přesto čas od času se podobné myšlenky objevovaly. Věděla, že až Harry zasadí Voldemortovi konečný úder, ona bude připravená jít s ním. A kdo ví, jestli má vůbec šanci z toho vyjít živá...

Na obvykle tiché chodbě se najednou ozvalo zlostné dupání a vzápětí vzteklé bušení na dveře. Hnědé oči se střetly s modrými, oba byli stejně vylekaní. Další rány, až se dřevo prohlo, zalomcování klikou - jen díky důmyslnému zamykacímu kouzlu profesora Snapea, které po vyučování neotvřelo dveře nikomu kromě jeho, Hermiony a Draca se dotyčný nedostal dovnitř. "Hermiono!," ozval se vzápětí řev, doprovázený dalšími ranami dopadající na ubohé dveře. "Vím, že tam jsi, ty i ta blonďatá fretka, tak vylezte!". Hermiona cítila, jak zbledla. "Ronald...," hlesla šokovaně a střelila pohledem od dveří na Malfoye. Ten vypadal... vlastně těžko říct, jak na ni vlastně působil. Ze všeho nejvíc z něj cítila smutek, rezignaci. "Hádám, že bys měla svému příteli otevřít...," řekl bez obvyklé jízlivosti a kývl směrem ke dveřím, za kterými stále hulákal Weasley, "nebo ty dveře vyrazí.". Zaváhala. Nechtěla jít otevřít, ale... Pokud došel až sem a dělá takovou scénu, pravděpodobně opravdu ví, že tady je. Ale jak?... A pak jí to došlo. Pobertův plánek! Proč jen si an něj nevzpomněla dřív? Vjela si rukou zoufale do vlasů a bleskově ještě jednou prošla své možnosti. Takže, zaprvé. Nechá Ronalda vyzuřit se na chodbě a schytá to od něj pozdějii. A zadruhé - nedopřeje zmijozelským potěšení z takového představení, vyjde ven a uklidní ho. Ano, to zní dobře. "Není to můj přítel," ujistila temně Draca a nechala vyklouzout hůlku z rukávu do dlaně. Potom rozrazila dveře. "Silencio," seslala okamžitě první kouzlo. "To by snad stačilo!," zamračila se potom vztekle na Rona, který stále zuřivě gestikuloval, rukama se držel za krk, koulel očima a ve tváři byl celý rudý. "Promiň," otočila se potom na Draca, který jen kývl na souhlas a zavřela za sebou dveře. Popadla stále ještě němého Rona za zápěstí a rozzuřeně s ním ve vleku za sebou rázovala chodbou daleko od sklepení. Zapadla s ním do první prázdné učebny, na kterou narazili a srazila jej na židli. "Ani se nehni!," štěkla na něj. Kouzlem zamkla dveře, seslala protiodposlechovou bariéru, ševelissimo a konečně se otočila k němu, tváře zčervenalé, rozcuchané vlasy a divoký výraz. Kdyby pohledy mohly zabíjet, bylo by právě o Weasleyho méně. Místo toho se jen skrčil na židli. Konečně mu došlo, že přestřelil - uvědomila si napůl potěšeně Hermiona. Byla však příliš rozjetá, než aby ho teď nechala jít. Sklonila se k němu, zastavila se tváří asi patnáct centimetrů od té jeho.
"Pořádně mě poslouchej, Ronalde Weasley, protože to nebudu opakovat!," zasyčela zlověstně, "Tobě není absolutně nic do toho, s kým a kde se scházím a co dělám ve svém volném čase. A kdybys snad i přesto měl nějaké námitky, existuje jiná možnost jak je projevit než vyřvávat je na celé sklepení. Vsadím se s tebou, že zítra o tom bude vědět celá škola - a můžeš hádat, díky komu!" Pomalu, s jasnou neochotou se napřímila a otočila se ke dveřím. Ještě než odešla, otočila se naposledy na rudého chlapce. "Finite," mávla k němu ledabyle hůlkou. Než se stihl nadechnout a něco říct, prohodila ležérně: "A kdyby tě to zajímalo, doteď mezi námi nic nebylo. Když si ale bude celá škola myslet, že ano... kdoví, co se může stát!" Zlomyslně se usmála a ještě když zašla za roh, mohla slyšet frustrovaný řev a nadávky.

Když o dvě ulice dál zatočila za roh, dopadla jí na rameno čísi ruka. Vyjekla a prudce se otočila. Ruka rychůe ucukla a dotyčný o krok ustoupil. Byl to Draco. "Dokončil jsem ty lektvary, myslím, že pro dnešek můžeme skončit...," oznámil jí tiše. Kývla a vyrazila opačným směrem do chodby vedoucí nahoru do věže. Neušla ale více než pár kroků, cítila, jak jí záda propaluje intenzivní pohled. Pomalu se proto otočila zpátky a tázavě se na něj podívala. "Ty se nevracíš do ložnic?," zeptala se ho na první věc, která jí přišla na mysl. Pomalu zavrtěl hlavou. "Nemyslím si, že by mě ostatní po Weasleyho výstupu přivítali s otevřenou náručí," ušklíbl se. Hermiona pocítila bodnutí viny. No jistě, většina zmijozelských doposud Malfoye jako jednoho z nich respektovala, třebaže děti smrtijedů byli proti němu. Nebelvíry ale neměl rád žádný z nich - a musela uznat, že mnohdy z dobrého důvodu. Bylo tedy jasné, že za něco podobného se proti němu jen obrátí více členů jeho vlastní koleje. "Možná zajdu za Severusem, požádat ho o azyl," dodal potom nevesele. Vzápětí se mu ale v očích vesele zablýsklo. "Mimochodem, jak moc zdrcená bys byla, kdybys věděla, že před chvílí jsi to s Weasleym vyřešila jako pravá Zmijozelka?," rýpnul si do ní pobaveně. Zmateně zamrkala. Jak mohl... Ah, došlo jí, nejspíš myslí tu závěrečnou část. "Myslím, že s tím dokážu žít...," ujistila jej s pobavením. Chvíli na sebe hleděli. Zdálo se, jako by vzduch mezi nimi doslova jiskřil napětím. "Můžu ti třeba nějak pomoct?," zeptala se jej po chvíli opět vážně. "Přeci jen, stalo se to především kvůli mě...". Nedopověděla. Zavrtěl hlavou a ona přikývla. "Tak dobrou noc," rozloučila se tiše a otočila se opět k věži. Po několika krocích ji ale zastavil. "Počkej, Gra... Hermiono," řekl tiše a ona se zastavila na místě, zády k němu. "Myslela jsi to vážně, nebo jsi to řekla jen aby žárlil?," následovala nejistá otázka. Hermiona si chvíli dokonce myslela, že se musela přeslechnout. V tu chvíli byla ráda, že jí nevidí do tváře - neviděla sice svůj výraz, ale byla si jistá, že zračí její překvapení. Věděla, že mu musí odpovědět. Z tónu, kterým byla otázka položena, byla vedle neochoty se ptát slyšet i touha - téměř bolestná touha po kladné odpovědi. A Hermiona se v tu chvíli rozhodla. "Nikdy neříkám nic, co nemyslím vážně...," odpověděla taktéž tichm hlasem. A bez jakéhokoliv pohledu zpět na Draca se rozběhla k věži.

Ani jeden z nich si nebyl vědom, že jejich rozhovor nebyl soukromý. Několik stovek mil jižně od Bradavic seděl Lucius Malfoy ve svém sídle se skleničkou vybraného vína v ruce. Před ním na stole ležel manžetový knoflík - stejný, jaké měl jeho syn na košilích své školní uniformy. Kouzlo bylo aktivováno a Luciusovi k vínu sloužil jako kulisa rozhovor jeho syna s tou mudlovskou šmejdkou. Ušklíbl se. Vždycky doufal, že jeho syn dostane zase rozum, že ho jeho Pán přijme zpátky - a on by se rád kamarádil s touhle špinavou holkou? To se ještě uvidí! Lucius položil skleničku na stůl, mávl hůlkou a oblékl se do pláště a bílé masky, které k němu na zavolání přiletěly. S tichým lupnutím se přemístil. O chvíli později už klečel před vyvýšeným trůnem ve velkém sálu sídla Temného pána, přímo u jeho nohou. "Můj pane...," zamumlal do země, "už vím, jak můžeme mého syna donutit udělat, co chceme, můj pane." Od trůnu se k němu donesl krátký, syčivý nádech. "Opravdu, Lucie?," zasyčel vysoký hlas. "Tak na co čekáš, ven s tím!". A zatímco Lucius mluvil, Temný pán se čím dál tím hlasitěji smál...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama