Kapitola 8

9. října 2014 v 18:31 | Dee |  Panenka - kapitolová HP
8. kapitola povídky Panenka, fandom HP





Zatím v Bradavicích nastalo krásné, pozdně podzimní ráno. A jelikož byla neděle, téměř nikdo si nenechal ujít příležitost, aby se dostal ven na vzduch. Po několika týdnech sychravého, deštivého počasí se školní pozemky opět zaplnily studenty. Někteří vytáhli zpod postelí košťata a zorganizovali přátelský mezikolejní zápas ve famfrpálu, jiní jim vytvořili publikum, našlo se i několik těch, kteří se vydali radši na klidnou procházku k jezeru. Skutečně, toho dne zůstalo jen velice málo studentů ve zdech hradu. Mezi nimi byli i Draco a Hermiona.

Když Hermiona ráno přišla na snídani, neblo v síni ještě mnoho lidí. Záměrně se největšímu návalu vyhnula - nestála o zhnusené pohledy a komentáře spolužáků, kteří už jistě budou vědět o té včerejší scéně. Přesto byla udivená, když u zmijozelského stolu uviděla Draca. Bylo na něm vidět, že neměl nejlehčí noc. Nevěděla, jestli Snape odmítl pomoc svému nejoblíbenějšímu žáku, nebo jestli prostě nebyl v noci na hradě, nicméně se zdálo, že se blonďatý chlapec musel nakonec vrátit do společných ložnic - a výsledkem bylo několik šrámů na tváři, ztrhaný výraz, rozcuch místo hladce učesaných vlasů a krví podlité oči. Hermiona se při cestě ke stolu její koleje zarazila. Bylo to kvůli ní, ne? Kdyby si na ten proklatý kus pergamenu vzpomněla dříve... Ale už bylo pozdě. Ona musela přijít na to, jak svou chybu napravit. A začne s tím právě teď. Plynule změnila směr chůze a místo k nebelvírskému stolu vyrazila na druhou stranu, ke zmijozelům. Nevšímala si přitom vlny šepotu a překvapených pohledů, které se na ni upnuly. Dokonce i Dracův pohled prozrazoval, že přehodnocuje svůj názor na její duševní zdraví. Bylo jí to ale jedno. Sedla si vedle něj na lavici i přes značné množství popuzených pohledů, usmála se na něj a položila mu dlaň na hřbet ruky. "Dobré ráno," řekla až přehnaně veselým tónem. Chlapec jen pozdvihl obočí a přikývl. Zbytek síně se už začal uklidňovat, jen sem tam po nich někdo pokukoval. "Bylo to moc zlé?," zamumlala, aby ji neslyšel nikdo kromě něj. Opět jen tiše zavrtěl hlavou. Za celou dobu neřekl ani slovo. Jen se s rostoucím úžasem díval na nebelvírku. Sledoval dívku, která mu dala přednost před celým zbytkem školy a přemýšlel, kolika věcí si za těch šest let ještě nevšiml. "Jsem jen nevyspalý...," odpověděl po chvíli mlčení. Hlas měl zhrublý únavou. Přikývla, na ruce cítil, jak se její prsty váhavě pohnuly v krouživém pohybu.

Společně proseděli zbytek snídaně v pokojném tichu. Zvědavých ani zlostných pohledů od ostatních studentů a znepokojených od profesorů si nevšímali. Když už se začínala Velká síň na její vkus až moc plnit, šťouchla Hermiona do Malfoye. "Pojď...," šeptla a zvedla se, on chvíli po ní. Do větší dlaně vklouzla menší. Stiskl ji. Zaplavil ho náhlý pocit hrdosti, až radosti, jaký už dlouho necítil. Také ona se cítila zvláštně povzneseně. Nesešlo na tom, kolik lidí na ně zírá - dokud nedošli ke dveřím, do kterých zrovna vcházeli Ron s Harrym. Syčivě se nadechla a cítila, jak se Draco pokouší vyprostit svou ruku z její. Ještě pevněji ji stiskla a povzbudivě na něj mrkla, třebaže sama potřebovala podporu. Bála se setkání s těmi dvěma, hlavně po včerejší scéně.
Jako první si jich všiml Harry. Překvapeně zamrkal když je viděl jít vedle sebe a překvapení se změnilo na zamračení, když sklouzl pohledem na jejich spojené ruce. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale Mionin vyzývavý pohled jej zřejmě zarazil. Později, naznačil bezhlesně a pokusil se Rona stočit směrem k jejich místům, zády k páru, který dnes už stačil vyvolat tolik pobouření i bez další Weasleyovské scény. Marně. Ron se nenechal směrovat, místo toho pátravě přejížděl pohlede po místnosti. Už se jim téměř povedlo projít okolo obou chlapců, když si jich zrzek všiml. Zalapal po dechu, jeho tvář nejdříve mrtvolně zbledla a potom naopak zrudla do odstínu zralých třešní. Vysmekl se Harrymu, který jej držel za paži, jako by se bál, že udělá nějakou hloupost, otočil se na podpatku a vyběhl ven ze síně.

U všech čtyř stolů zavládlo ticho. Prolomil jej až Harry. "Na co tak koukáte?," houkl polohlasem a jako by se do všech teprve teď vrátil život, otočili se zpět ke svým talířům, hlavy skloněné k sobě, debatujíc o nejnovějším bradavickém páru. Hermiona využila nastálého zmatku a s Dracem v závěsu konečně zmizela v chodbě. Doprovodil ji až k učebně lektvarů. Tam se na chvíli zastavili přede dveřmi. "Zvládneš to?," zvedla k němu ustarané oříškové oči. S Dracem se málem zatočil svět. Zcela sobecky se radoval. Někdo se takhle dívá na něj - a ne kvůli strachu z něj, ale o něj? To pro něj bylo něco nového. Jako by v něm přímočará nebelvírka zažehla jiskru, která postupně rostla a prohřívala jeho zatvrdlé srdce. "Všichni budou venku...," vyhnul se přímé odpovědi. Ve skutečnosti si nedovedl představit, co jej ve zmijozelských komnatách čeká - únavou se mu však klížily oči a bylo potřeba dohnat spánkový deficit minulé noci. "Kdyby něco, pošli patrona, ano?," řekla ještě, upokojeně. Všichni z jejich ročníku se toto kouzlo učili již před několika týdny a narozdíl od většiny jejich spolužáků oni dva jej zvládli bez problémů. Další byl samozřejmě svatý Potter a potom Patilová z Havraspáru. Ještě naposledy se na něj usmála a sledovala, jak mizí v koridoru směrem do ložnic.

Když se Draco konečně dostal do jejich společné ložnice, zavřel za sebou dveře a seslal zamykací kouzlo. V tuto chvíli kašlal na předpisy, které něco podobného striktně zakazovaly. Chtěl být sám, v klidu se prospat - ne muset si hlídat záda, kdyby se objevil některý z jeho spolužáků, se kterými ložnici sdílel. Přešel přes celou místnost ke své posteli. Byla až vzadu, pod falešným oknem, za kterým byla vidět temně modrá hlubina jezera na bradavických pozemcích. Měl rád tu barvu, ten výhled. Dával celé místnosti mystický nádech, uklidňoval. Svlékl si pomuchlaný hábit, zůstal jen v košili, na které si vykasal rukávy, a kalhotech. Hůlku měl v pohotovostní poloze, přece jen nepoužil natolik silné zaříkání, aby nemohlo být poměrně snadno prolomeno. Roztáhl závěsy své postele - a strnul. Uprostřed pokrývky, v kaluži zasychající krve, leželo ztuhlé tělo známé zrzavé kočky. Oči dokořán vytřeštěné, pokud by kočky mohly mít výraz, tak tahle by se tvářila vyděšeně - a podélně rozpárané břicho, patrně zdroj veškeré té krve. Křivonožka, tak se jmenoval, vybavilo se najednou Dracovi. A najednou toho na něj bylo moc. Obrátil se mu žaludek, klesl na kolena a vyzvracel na zem clou svou skrovnou snídani. Potom jen několik minut klečel, objímal svůj trup rukama a snažil se zabránit ustavičnému třesu. Nakonec trvalo téměř čtvrt hodiny, než byl schopen se zvednout a opět se podívat na spoušť na své posteli. Až nyní si všiml, že u hlavy nebohé kočky leží kartička. Její okraj byl rudý, promáčený krví, ale jediná věta napsaná přímo uprostřed rudým inkoustem byla stále čitelná. Draco vzal kousek pergamenu do ruky a přečetl si ji. Ještě jednou. A naposledy. Vytáhl z kapsy hůlku. "Tripy?," zamumlal tázavě jméno skřítky, která měla na starost úklid v jejich ložnici. Objevila se vzápětí a stačilo jediné jeho kývnutí směrem k posteli, aby pochopila. Draco se mezitím sesunul na zem, zády opřený o stěnu naproti své postele. Mezi prsty stále křečovitě žmoulal vzkaz, útroby mu svíral strach. Rudá písmena na něj křičela, posmívala se mu. 'Ona bude další...'
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama