Naděje

8. října 2014 v 19:00 | Dee |  Jednorázové Harry Potter
Tuhle povídku jsem napsala tak trochu proti svému přesvědčení, jako příspěvek do soutěže OZBAB. Normálně crossovery nemám ráda, ale zadání je zadání a já se s ním musela nějak poprat. A tak jsem vybrala dva fandomy, které se navzájem nijak neruší - jeden obsahuje magický svět koexistující s obyčejným, druhý obsahuje pouze všední svět bez jakékoliv formy magie. A tak vznikla tato povídka, kterou jsem poté, co jsem za ni sklidila plný počet bodů a uznání, vzala na milost. Tak si ji užijte!




Když jsem se loučila s Izákem po skončení podpůrné skupiny, pípl mi v kapse mobil. Zpráva. Přesně takhle vždyckyzvonil, když mi psával... Ne, teď na to nebudu myslet. Raději jsem se podívala, kdo mi to píše. Mamka. 'Promiň, zlato, zasekla jsem se v zácpě. Kdyžtak chvíli počkej, zavolám tátovi, aby tě vyzvedl. Mám tě ráda, máma' No skvěle, povzdecla jsem si tiše. Už zase přidělávám našim starosti. 'To je dobrý, pojedu autobusem. Nedělej si o mě starosti. Je mi skvěle. Taky tě mám ráda. Hazel'. Co Augustus umřel, posílala mi máma každou chvíli motivační a povzbuzující zprávy - až jsem si někdy myslela, že se to naučila od jeho rodičů, kteří po celém domě měli různá hesla pro povzbuzení. Bylo to od ní milé, ale... Hrozně mi ho to všechno připomíná. Pokaždé se ve mě ozve bláznivá naděje, že ve jménu odesílatele uvidím jeho jméno. A pak opět pohasne když si uvědomím, že to se už nikdy nestane. Je pryč, nenávratně. S hlavou plnou ponurých myšlenek jsem vyšplhala po schodech, vyšla před kostel a vydala se pomalým krokem na autobusovou zastávku, vozíček s plynovou bombou kodrcající za mnou.
Sotva jsem tam stihla dojít, už přijížděl autobus. Na tuto pozdní hodinu byl poměrně plný, místa k sezení obsazená a dost lidí už stálo. Zamotala se mi hlava a před očima mi vyvstaly mžitky. Ať už jsem mamce napsala cokoliv, pravda byla, že od posledního odčerpání přebytečné tekutiny z mých plic už uplynulo dost času - až příliš. I tak krátká cesta mě unavila a já jsem oddechovala jako bych právě uběhla maraton. Vysoukala jsem se i s vozíkem do autobusu a podala řidiči drobné. Chvíli si mě prohlížel, potom jako by snad i něco chtěl říct, ale nakonec jen mávl rukou, abych postoupila dál a pustila ostatní. Horečnatě jsem koukala po vnitřku autobusu a hledala volnou sedačku. Neýhodou naší hromadné dopravy je, že na to, kolik je v ní místa je v ní žalostně málo míst k sezení. A jelikož nyní byla všechna zabraná starými lidmi o holích, dokonce museli i někteří stát, zdálo se, že já nemám nárok, aby mi byla jedna uvolněna. Opřela jsem se aspoň o stěnu korcajícího se kolosu a zavřela jsem oči. Okno pod mmi zády a na krku příjemně chladilo, konejšilo v mé neutěšené situaci. Dostat se domů, už jen několik zastávek, dvacet minut... hučela mi v hlavě má osobní mantra. Přesto když jsem znovu otevřela oči, viděla jsem málem dvojitě a všechno se se mnou motalo. Hystericky jsem zalapala po dechu, sevřela jsem madlo vozíčku s lahví až mi zbělely klouby. Už jsem se nenávratně řítila dolů po toboganu a nemohla jsem to nijak zastavit. Poslední, co jsem si uvědomila, než mě pohltila mlha, byla ustaraná tvář jedné straré ženy a pohybující se rty.

Ze spaní mě probral zvuk hlasitého rozhovoru. To asi mamka s taťkou, pomyslela jsem si a rozespale jsem rozlepila oči. Místo očekávaného stropu ve svém pokoji, který mám polepený hvězdičkami, jsem ale viděla čistě bílý. V tu ránu jsem byla probraná. Ležela jsem v jakési cizí posteli s čistě bílými pokrývkami, cosi mi pomáhalo s dýcháním a i když jsem neviděla v místnosti žádné přístroje kromě do kouta odloženého vozíku s lahví a trčícími kanylami, bylo mi jasné, kde asi jsem. Nemocnice. A ten hovor, to musí být doktoři... Nebo možná naši? Hlasy se nyní blížily, až se zastavily, jak jsem usoudila, přede dveřmi do pokoje, ve kterém jsem ležela. "...mudla. Nemůžeme ji tu nechat, ani jí pomoct. Na co jste myslela, paní Longbottomová?," slyšela jsem teď nazlobený mužský hlas. "Myslím, že důvodů, proč mudly léčíme jen pokud nám je pošle bystrozorské oddělení je poměrně dost. Chcete, aby nás odhalili?" Odpovědi jsem nejdříve nerozuměla. Slyšela jsem pouze ženský hlas, ale jak postupně nabíral na síle, porozuměla jsmem. "...ani si jí nevšimli, nechali by ji tam umřít! Jen proto, že je mudla, tomu nebudu jen tak přihlížet! A teď ustupte, mladý muži, chci se podívat, jak na tom je. A jestli ji odmítnete léčit, seženu si nějakého jiného lékouzelníka, to mi věřte!" Očividně hádku vyhrála, protože v tu chvíli se otevřely dveře a v nich stála stařenka, kterou jsem si pamatovala z autobusu. Ale přeci jen na ní bylo něco jiného. Nyní se hrdě a vzpřímeně nesla s grácií, kterou bych očekávala u o několik desítek let mladší ženy. "Tak jste se probrala, drahá...," všimla si, že se na ni dívám. Pokusila jsem se promluvit, ale místo toho se mi z úst vydral jen chrapot. "Psst, nevysilujte se," přešla mezitím až k mé posteli. Položila mi jemně dlaně na spánky a zadívala se mi upřeně do očí. Najednou jsem měla zvláštní pocit, jako bych už ani v myšlenkách neměla soukromí. Jako bych cítila její přítomnost. Seber se, Hazel Grace, je to přece nesmysl... nabádala jsem sama sebe a pocit opravdu pominul. Stará dáma se opět narovnala, přejela si dlaní unaveně přes tvář. "Tolik mi připomínáte mého vnuka...," řekla tiše, až jsem si nebyla jistá, jestli mluví opravdu ke mě nebo jen pro sebe. Tvář jí při tom doznání zvrásnily na okamžik vrásky, které jí opět přidaly minimálně deset let života. "Zemřel, když mě bránil před několika posledními Smrtijedy... Nemohla jsem pro něj nic udělat." Ano, teď už to nebyl téměř ani šepot, až jsem si nebyla jistá, jestli se mi to pouze nezdá. Stará paní vypadala, že se každou chvíli rozpláče. Potom ale vzhlédla a v očích jí zazářila nová síla. "Vy si ale zasloužíte žít." oznámila mi jemně. "I když to někteří slaboduší idioti nevidí, jste silnější než oni, i když jste jenom mudla." Z jejího proslovu mi šla hlava kolem. Nebyla jsem si jistá, zda sním, či bdím. Tolika věcem jsem nerozuměla, ale jednu věc jse pochopila - chce mi nějak pomoct. Do očí mi proti mé vůli vhrkly slzy. Mohla bych být zase zdravá? Rodiče by byli nadšení! A já... Mohla bych konečně začít žít plnohodnotný život, takový, o jakém jsem už od malička snila. Vystudovat, najít si práci... Možná se i vdát. Ne, nemyslela jsem si, že bych zapomněla na Augusta. Na to se mi do srdce vryl až příliš hluboko. Ale nemůžu ho oplakávat navěky. A pokud by tady byla šance - šance jak žít a setkat se s ním na druhé straně o několik let, nebo dokonce desítek let později... vím, že by chtěl, abych ji využila. "...jak?" vydechla jsem s námahou a téměř jsem se bála odpovědi. Co když jsou všechny mé naděje opět plané, co když jsem si to všechno jen vysnila - a nic z toho nebude? Ona se na mě však jen mírně usmála. "Takhle," řekla a vytáhla ze záhybu šatů dlouhou dřevěnou hůlku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 maya-chan-world maya-chan-world | E-mail | Web | 9. listopadu 2014 v 11:23 | Reagovat

Hah :D to mě dost pobavilo. Pěkně napsané :)

2 Mája Mája | E-mail | Web | 3. ledna 2015 v 20:35 | Reagovat

Ten mudlovský příběh neznám, ale stejně se mi povídka moc líbila. Když není August, je alespoň Augusta Longbottomová. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama