Ztracená

10. října 2014 v 14:40 | Dee |  Jednorázové originální
Kraťoučká povídka, kterou jsem napsala když jsem se snažila vyjádřit své emoce... Pokud budu citovat našeho profesora matematiky - "musíte vidět za více než jednu zatáčku, abyste mohli vyřešit tento příklad"...




Malá kobka, dva na dva metry, bez oken a dveří. Oslepující tma všude okolo, praskliny na kamenech spíše tuší než vidí. Ze všech stran na ni řve ohlušující ticho, zacpává si uši, ale je tu stále, ne, už nechci! Vykřikne. Jak krásné, slyšet po všem tom tichu lidský hlas - byť zpola šílený. Až po chvíli jí dojde, že byl její vlastní. Z hrdla se jí vydere chraptivý smích. Už jen chvíli...
Choulí se v rohu, hlavu mezi koleny, oči pevně zavřené. Pohupuje se ze strany na stranu, rty se horečnatě pohybují v poslední zoufalé motlitbě, ale ani nehlesne. Proč to nekončí, co ještě musí vytrpět? Copak jsou její hříchy tak velké, že jí opovrhla i samotná smrt? Otupělá mysl, fyzická bolest už na tupsychickou ani zdaleka nestačí. Ruce má pokryté škraloupem zaschlé krve, klouby na kost odřené, jak se snažila dostat skrze zdi. Marně. Chrčivě zavzlyká, slzy však nepřichází. Už dávno vyschly. Sebere poslední zbytky sil a zvířecky vykřikne. Opět se pustí do zdí, buší do nich pěstmi, nevnímá kameny, které se jí zařezávají do kůže... Tlumeně křičí a bije do zdí až do umdlení.

A najednou otevře oči a ocitá se zpátky. Starý svět, staří známí... Všechno je prozářené sluncem, vypadá to na krásný den. V srdci jí poskočí - bylo jí konečně dovoleno umřít? Je toto Ráj? Rozhlíží se kolem sebe, cítí, jak se jí opět zmocňuje dlouho postrádaný klid a mír. Na chíli zavře oči. Ano, to by mohlo být ono... Opět je otevře. A najednou ví, že není. Naproti ní se zpoza rohu vynořila skupina lidí, chlapců i dívek. Jdou do sebe zavěšeni, smějí se, pošťuchují... V jednu chvíli jeden objímá druhého, zatímco druzí dva si dávají letmé políbení na rty... A ona stojí sama, nikým nepozorována. Osamělý kůl v plotě, postradatelný článek, vadný výrobek. V hlavě jí vybuchují statisíce ohňostrojů, srdce se rozpadá na miliony malinkých kousků. A vtu chvíli, jako by se pod ní otevřela země - padá. Dlouhý pád skrz temnotu, zpět do nenáviděného ticha, výkřik plný bolesti a několik vzlyků.

Když znovu otevřela oči, ležela zkroucená na tvrdé podlaze. Tma, ticho - její staří známí. Přitáhla si cáry oblečení blíže k tělu a schoulila se do co nejmenšího klubíčka, těžké okovy poutající ji k životu omotané kolem rukou jako masivní železné koule. Několik osamělých slz, které vymáčkla ze samotných hlubin své duše. Nakonec jen zavření očí, upadnutí do neklidného spánku plného nočních můr - nebo možná dobrých snů, které bývají mnohem krutější. A poslední, rezignovaná myšlenka těsně před usnutím - Co dělám špatně? A proč zrovna já?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama