8 - Byl to jen sen...

27. listopadu 2014 v 19:43 | Dee |  Návrat v čase - kapitolová HP
Zdá se vám, že opět sklouzáváme do stereotypu Harry proti Voldemortovi? Možná ano, možná ne - nechte se překvapit!


Všechno okolo bylo černé, poklidné. A pak se najednou atmosféra změnila. Na první pohled zůstalo vše stejné, ale tma už nebyla uklidňující - byla hustá, tíživá a tlačila se celou svou vahou na Harryho. Ten se nemohl ani hnout, nemohl ze sebe tu tíhu setřást, nemohl dělat nic. Jen nehybně stát. A pak se najednou ve tmě přímo před ním objevil pár rudě svítících očí. "Tak ty se mi stále schováváš, Harry?," ozval se vysoký, potměšilý hlas rezonující prostorem. "Vlastně je to dobře...," pokračoval hlas dál stále tím samolibým tónem, "aspoň se ti budu moct pomstít, zabít tě stejně jako tvého otce. Je mi jedno co říká ten blázen Brumbál - Longbottom je slaboch. Neporazil by ani toho motáka Filche, natož mne - největšího černokněžníka všech dob!" Dlouhý, studený smích se rozléhal v nekonečné temnotě, dokud konečně neutichl. "Čekej na mě, Harry Pottere... Přijdu si pro tebe, a ruku v ruce se mnou přijde Smrt."

Harry otevřel oči a zároveň se prudce posadil na posteli. Srdce mu v hrudi splašeně tlouklo a čelo měl orosené studeným, lepkavým potem. Co to bylo...? Prsty si mnul spánky, ve kterých mu tepala ostrá, postupně odeznívající bolest. To rozhodně nebyl normální sen... Bylo to všechno až příliš realistické, až příliš děsivé, než aby to mohlo být stvořeno jeho myslí. Ale tím pádem to může znamenat jediné. Voldemort rozhodně není mrtvý. Každým okamžikem nabývá opět na síle. A chce jeho hlavu.

Asi o dvě minuty později už stál před ložnicí rodičů a nervózně zaklepal na dveře. Zatím v duchu přemýšlel. Co jim má říct? Neyděsí je to moc? A co s tím vůbec můžou dělat? Věděl ale, že on, jako stle ještě třináctiletý kluk s tím nic nezmůže - a že rozhodně nechce zemřít rukou kouzelnického manikaka. Důvěra, kterou k Snapeovi získal za posledních několik hodin, byla neotřesná a s tím, co doposud věděl o svojí matce si byl jist, že i ona udělá cokoliv, aby mu pomohla. Dveře se otevřely a stál v nich Severus, černé vlasy pocuhané, mírně dezorientovaný výraz, zřejmě kvůli přerušenému spánku. Černé kalhoty a černá košile a porozepnutými horními knoflíky. Jak jinak. Málokdy nosí něco jiného než černou... Harry se zarazil. Okdud tohle ví? Vždyť včera po probuzení ani nevěděl, že má otce - byť nevlastního. "Harry...?," zamračil se zmateně zmíněný a chlapec otevřel ústa, aby odpověděl na nevyřčenou otázku. Místo toho ale jen tiše zachroptěl a k mužově údivu se k němu přimkl, rukama objal jeho trup, zabořil obličej do košile a bezhlesně vzlykal. Nezůstal však překvapený dlouho. Tiše za sebou zavřel dveře, aby nerušili Lily v poklidném spánku dříve, než zjistí, co se vlastně stalo. Potom zdvihl chlapce, který byl očividně v šoku, do náruče, jako by nevážil víc než peříčko a přenesl jej do obývacího pokoje, kde si sedl na pohovku a chlapce položil vedle sebe. Harry se okamžitě schoulil do klubíčka, hlavu položenou na Severusově klíně, silně se chvějící. Jediné, co vnímal, byl tichý, jako samet hladící hlas pronášející konešivým tónem neurčitá slova a štíhlé prsty, které se mu probíraly vlasy, které mu při své délce spadaly do očí a zakrývaly mu část tváře.

trvalo téměř patnáct minut, než se Harry uklidnil natolik, aby byl schopen mluvit a další půl hodiny, než ze sebe všechno dostal a než Severus pochopil, o co vlastně jde. Na konci už Harry seděl schoulený s hlavou opřenou o rameno svého nevlastního otce. Ten vypadal na první pohled stejně netečně, jako vždy, ale mezi prsty drtil látku své košile a v očích měl výraz hraničící mezi šokem a nevěřícností. Harry se na pohovce zavrtěl a Snape se na něj konečně podíval. "Jdi spát, Harry...," řekl měkce, pohladil jej konečky prstů po tváři. "Já už něco vymyslím." A tak se chlapec zvedl a vystoupal zpátky nahoru do svého pokoje, kde si lehl do postele a pokoušel se spát.

Severus po odchodu syna zpět do postele zůstal v obývacím pokoji. Chvíli netečně seděl, stále ještě ztuhlý šokem z toho, co se od chlapce dozvěděl. Potom vstal a začal přecházet z jedné strany pokoje na druhou, ruce založené za zády, horečnatě přemýšlejíc. Jestli se Pán Zla skutečně vrátí, jaké budou mít možnosti? Budou v bezpečí pod Fideliem, jako se skrývali doposud? A co Melody, bude pro ni vůbec ještě bezpečné jít do Bradavic? V září měla nastoupit do prvního ročníku, ale kdyby si promluvil s Brumbálem, jistě by jí zajistil místo třeba v Krásnohůlkách, kde ji nikdo nebude znát... A ano, když už byl u něj, Brumbál. Další problém. Měl by tomu starci říct, co ví - ale moc se mu do toho nechtělo. Co by asi udělal s informací, že ani samotný Temný Pán nevěří v jeho Vyvoleného, že se radši zaměřil na Harryho? Nebo mu má říct pouze něco? A co to udělat takto - podělí se s ním o podezření, že Ten jehož nejmenujeme chystá návrat. Koneckonců, nemusí ani říkat, že pochází z chlapcova snu - může mu ednoduše ukázat Znamení. Poslední rok se mu zdálo, že se čím dál více vybarvuje, ale nepřikládal tomu význam - což byla nejspíš chyba. Ano, to udělá... V rychlosti načmáral na kousek pergamenu vzkaz pro Lily, přivolal si cestovní plášť a vstoupil do krbu. "Sídlo Potterových," vyslovil název přestupní stanice a vzápětí zmizel v zelench plamenech.

Když se ze sídla letaxem přenesl do Brumbálovy pracovny, nepřekvapilo jej, že ředitel navzdory tomu, že začaly prázdniny ani navzdory pokročilé hodině nebyl v posteli, ale seděl za svým stolem a cosi psal, co chvíli namáčejíc brk do lahvičky s inkoustem. "Severusi," kývl na něj bez jakékoliv známky překvapení a pokynul na židli z druhé strany jeho stolu, "posaď se, prosím..." Učinil tak a ještě chvíli sledoval muže, jak píše - a na chvíli v něm neviděl toho manipulativního muže, kterého znal, ale jen vrásčitého starce, který ohýbá záda pod tíhou povinností. Potom ale Brumbál odložil brk, narovnal se, zářivě se na něj usmál - a veškeré iluze byly pryč. "Hádám, že to musí být důležité, když jsi kvůli tomu přišel v tuhle dobu - a takto nevhodně oblečený," s pozdvihnutým obočím přejel Severuse pohledem a on si až teď uvědomil, že se zapomněl převléct a pod cestovním pláštěm má na sobě stále své spací oblečení. Typické, čeho si nevšimne... "Jde o tohle," rozhodl se narážku záměrně ignorovat a místo toho si vyhrnul rukáv na levé ruce až k lokti. Úsměv z ředitelovy tváře v okamžiku zmizel, naklonil se přes stůl a koukal na temnou lebku a hada, klikatícího se přes celé předloktí. "Povídej...," vyzval jej, tentokrát vážně. A tak Severus začal...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 28. listopadu 2014 v 19:56 | Reagovat

sterotypom by som tvoje podanie určite nenazvala. (ale dostala by si ma, keby to bolo nakoniec Harry a Voldy against the world :D)
hej. tak ale toto so snapeom je dosť už aj na mňa. wtf? on je taký... chutný! skvelý! dokonalý! a starostilvý! oooooch.... zaltíčko moje...
zato ma prekvapuje prevrátený charakter Dumbledora. ako si z neho mohla spraviť manipulatívnu mrchu TAKÉHO kalibru? prečo? čo sa mu stalo???
rozprávaj rozprávaj rozprávaj ďalej! :)
ps. nechcela by si spriateliť blogy?

2 Dee Dee | E-mail | Web | 2. prosince 2014 v 16:30 | Reagovat

[1]: Trošku (no dobrá, dost :D ) sem promítám svůj pohled na jednotlivé postavy. Snapea mám nejradši, je to moje zlatíčko - Brumbála moc nemusím, i když jsou i horší postavy :)
Proč ne :))

3 Anonymka SS Anonymka SS | 7. ledna 2015 v 7:10 | Reagovat

no páni! povídka se mi líbí čím dál víc. Líbí se mi že si Voldy našel cestu k Harrymu i přesto že by Vyvoleným podle Brumbála měl být Nevill haha :-D

zajímalo by mě jak je to s viteály, budou v povídce a je Harry taky viteálem?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama