Autobus

3. listopadu 2014 v 21:33 | Dee |  Jednorázové originální
Možná trochu drsnější... Písnička, kterou jsem citovala, je Thousand Years od Christiny Perri - odkaz http://www.youtube.com/watch?v=rtOvBOTyX00




Dav lidí čekající na zastávce na příjezd autobusu. Chladné pozdně podzimní odpoledne, všichni se choulí v péřových bundách a kabátech, co nejvíce v davu, jako by se chtěli zahřívat navzájem. Jen jedna postava stojí stranou od chumlu těl, od společenských rozhovorů a zdvořilostí. Dívka, v tuctové černé bundě se sluchátky na uších. Nepřítomně kouká před sebe. Nemá nikoho, s kým by si mohla povídat, kdo by si byť jen všiml dívky stojící osaměle mimo skupinu lidí. Nikdo. Sama...
Přišlo to všechno tak náhle. Jeden den měla kamarádky, byla šťastná a spokojená se svým životem - a než se nadála, kamarádky se rozprchly na jiné školy do jiných měst, přestaly odpovídat na zprávy, ustal zájem o nějaký další kontakt, našly si nové známé... A ona sama uvízla ve svém starém životě, který neměla s kým sdílet. Jejím společníkem se stala hudba. K dnešnímu mrazivému dni jí do uší jemně zpívala Christina Perri. Zvykala si. A přesto, i po tolika měsících od oné změny, se jí do srdce stále častěji vkrádala samota a smutek. Zpočátku se ještě snažila, zapojovala se, hledala... ale nenacházela. Všude kolem ní byly uzavřené skupiny lidí, ona byla navíc. Černý Petr, osamělý kůl v plotě. Ta přebytečná. Proč, proč zrovna ona? To byla otázka, kterou si kladla poměrně často. Když teď sledovala skupinku dívek, které spolu o čemsi štěbětaly a hloupě se smály, bodl ji náhle u srdce osten žárlivosti. V čem jsou lepší než ona, proč ony si něco takového zasloužily a co ona udělala, že jí to bylo odepřeno? Najednou cítila ohromný knedlík v krku, musela několikrát polknout a silně zamrkala. Přemáhala nutkání plakat. Ne, nesmí, ne teď a tady... Na chvíli se jí rozostřil pohled. Když slzy z očí opět rozehnala, uviděla na druhé straně ulice stát postavu. Byl to mladý muž, oblečený v tvídovém obleku, jaký ještě na nikom neviděla - možná tak na starých fotkách. Úskokem se podívala po ostatních lidech. K jejímu údivu se zdálo, že muže nikdo nezaregistroval, všichni se chovali, jako by tam nebyl - a jí se zdál tolik povědomý... 'Zlatíčko,' ozval se najednou mužský hlas. Nepřícházel ale od neznámého, slyšela jej přímo ve své hlavě. Přesto se však muž v obleku usmál a natáhl k ní ruku. 'Broučku, vím, co tě tíží... Stačí jen udělat několik kroků... a budeš opět šťastná a usměvavá, jako když jsi byla malá..." A jí se najednou vybavilo, odkud jej zná. Šokovaně zalapala po dechu, několik slz se jí vykutálelo na tvář i přes usilovné mrkání. "Dědečku...," sotva zašeptala, hlasivky jí odmítly poslušnost. Viděla jej jen u babičky na fotografiích, zemřel deset let předtím, než se vůbec narodila... Přesto, že ji nemohl slyšet, s úsměvem kývl. "Dohlížím na tebe co ses narodila, drahá... Ale nemůžu tě nechat tak trpět, chci ti pomoct!," zopakoval naléhavě a ještě více natáhl ruku s otevřenou dlaní směrem k ní. "Pojď ke mě, pomůžu ti od tvého utrpení..." Teď už se jí slzy řinuly proudem. Ano, proč ještě váhala? Copak toužila po něčem jiném? Ještě zlomek sekundy na něj zírala, než se rozběhla k němu. Natáhla ruku a na okamžik se dotkla té jeho, dokud celý svět nevybuchl v záři bílého světla a něco s ní nemrštilo do strany.

Tělo právě nakládali do vozidla pohřební služby, když policie vyslýchala svědky nehody. "Ona... prostě se najednou rozběhla a-a-a vběhla přímo pod autobus..." zalykala se v šoku jedna z dívek, které se ještě před chvílí smály a povídaly si. Policisté se na sebe podívali a oba zároveň přikývli. Případ byl uzavřen. Řidič autbusu byl odvezen sanitkou, aby dostal něco na šok, který utrpěl, ale jinak jej žádný postih nečeká. "Bláznivá holka! Takhle promrhat život!" shodli se oba. Ani jeden neviděl dvě průzračné postavy stojící na druhé straně silnice, dívku samou úlevou plačící v náruči staršího muže...

All along I believed
I would find you
Time has brought
your heart to me
I have loved you for
a thousand years
I'll love you for
a thousand more
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 popo popo | 8. listopadu 2014 v 22:49 | Reagovat

Fuj :D mám z toho úplně husí kůži, jinak né, že by to bylo ''fuj'' :) pěkně napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama