Cesta ke svobodě

9. listopadu 2014 v 20:43 | Dee |  Jednorázové originální
Kratinká. Varování pro všechny potencionální čtenáře - není to hezká povídka a navzdory pěkně znějícímu názvu se vám pravděpodobně nebude líbit - jako většina mých povídek poslední dobou (za což se omlouvám, ale potřebuju se někde porjevit, abych se z toho nezbláznila a toto se jeví jako poměrně přijatelná, byť ne příliš efektivní, forma)...


Jasné, do očí se propalující světlo. Sterilně uklizená místnost, jen s postelí, židlí a oknem, přes které visí krajková záclona. Všechno je bílé, čisté. V koutku postele, opřená zády o zeď, se choulí dívka. Rukama objímá kolena přitažená k hrudi. Má na sobě jen dlouhou, bílou noční košili. Špinavě blond vlasy má rozcuchané, několik dní nemyté; v šedých očích má ztrápený výraz, jsou skelné neprolitými slzami. Ani vtíravá bílá všude kolem nedokáže proniknout temným stínem okolo její duše. Mrknutí, jako ve zpomaleném filmu, jako zhypnotizovaná kouká na bledé ruce. Je to pro tvé dobro, říkali... Už celé týdny tu byla zavřená. Sama, bez kontaktu se světem. Bude ti zase dobře, uvidíš, jen to musíš překonat. Ale jí dobře nebylo. Nevěděla, jak by měla překonat všechno to temno, které v sobě nosila. A proč by to vlastně dělala? Neměla už pro co žít, pro co se snažit. Byla zbytečná, postradatelná. Pokud nikomu nechybí, zatímco je zavřená tady... co by se změnilo, kdyby prostě nebyla? Nic, život jde dál. Tak proč ji nutí dál trpět? Nesnese to, už ne... V ruce se jí zableskl bílý střep z porcelánového talířku, který ukryla pod polštářem. Tlumeně se zasmála a nechala ruce volně klesnout vedle sebe na postel, po jejímž bílém povrchu se rozprskly rudé kapky a začaly se vpíjet do peřin. Jak málo někdy stačí na cestě ke svobodě...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama