Malý výjmečný chlapec

4. listopadu 2014 v 18:52 | Dee |  Jednorázové originální
Poselství a pocity této povídky si každý přeberte sám... Věřím, že se dá vyložit několika způsoby a vy si jistě najdete sami ten, který je vám nejbližší... Ani nevím, co mě to napadlo ji sepsat, ale když už ji mám, tak by bylo škoda se o ni s někým nepodělit.




V jednom městě žil jeden malý chlapec. Už když byl ještě malé novorozeně v postýlce, téměř neplakal. Když mu to později maminka vyprávěla, řekla mu: "Pamatuji si snad jen jednou, že bys plakal... Tehdy jsme se s tatínkem hádali a ty jako bys to snad vycítil... Jinak jsi byl vždy takové usměvavé, tiché miminko." A tyto vlastnosti chlapci už zůstaly. Jak vyrůstal, nebyl takový, jako většina chlapců v jeho věku. Místo aby běhal po hřišti a vrátil se domů celý zablácený, radši zůstal doma a třeba jen seděl v kuchyni, když jeho maminka vařila. "Proč nejdeš ven?," ptala se ho. "Nechci tě tady nechat samotnou," usmál se na ni. Několikrát se jej pokusila přesvědčit, aby si šel radši hrát s ostatními, ale nakonec toho nechala. Koneckonců, sama byla ráda, že je chlapec tak slušný a hodný, i když si nemohla pomoci a občas jej sledovala spíše se strachem. Neměla by s ním někam zajít? To přece v jeho věku nemůže být běžné... "Nech ho být," mávl nad tím ale rukou chlapcův tatínek, "však on z toho vyroste. Koneckonců je to můj syn!" a pocuchal chlapce hrdě v jeho blonďatých vláskách.

Ubíhaly však roky, z malého dítěte se stal školák, a mírná, dobromyslná povaha se neztrácela, naopak, byla čím dál jasnější. Teď už i tatínek nad synkem jen bezradně krčil rameny. Oba rodiče však svého syna nadevše milovali, a tak se nakonec rozhodli být jednoduše vděční za tak vyjímečné dítě. Když začal chodit do první třídy, oba o něj měli trochu strach. Do školky jej posílat nechtěli a teď toho litovali. Není vůbec zvyklý na děti svého věku, jak to zvládne? starali se oba. "Tak co, jak to šlo ve škole?," vyptávali se napjatě, když po prvním školním dnu přišel domů. "Moc se mi ve škole líbí," usmál se na ně chlapec a oba si úlevou vydechli.

Ve skutečnosti pro něj byla škola zpočátku krutý vstup do reality. Snažil se chovat tak, jak se doposud choval doma - na všechny se mírně usmíval, skoro nemluvil a když, tak se snažil být milý. Někteří vypadali, že by jim snad i byl sympatický, ale jiným se jeho chování nelíbilo. "Zhýčkané princátko, nejsme mu dost dobří, aby s námi šel hrát fotbal...," posmívali se mu o přestávkách a šťouchali do něj. On si ale nestěžoval. Věděl, že by rodiče trápilo, kdyby věděli, jak se k němu ostatní chovají. Nakonec začal trávit přestávky sám, občas se k němu přidalo několik spolužaček.

Základní škola, na kterou doposud chodil, byla pouze pětiletá a tak musel po páté třídě změnit školu. Když ho rodiče chtěli poslat tam, kam šla většina jeho spolužáků, poprvé si doma postavil hlavu. Rodiče byli překvapení, ale nechtěli synkovi bránit, a tak nakonec začal dojíždět do vzdálenější školy. Ani zde moc nezapadl. Většina dětí se znala už od mala a na něho se prvních pár dní dívali jako na jakéhosi vetřelce. Když však pochopili, že se jim nehodlá násilím vtírat do kolektivu ani ho nějak rozvracet, přijali jej. Sice stále trávil většinu přestávek o samotě, ale nikdo se mu neposmíval a občas k němu někdo prohodil pozdrav nebo vlídné slovo. A on se postupně učil je oplácet. Spolužačkám chválil šaty, spolužáky tiše vyslechl a dal jim za pravdu když chtěli mluvit o fotbale, na všechny se usmíval a rozdával dobrou náladu do všech stran.

Jednoho dne však do školy nepřišel - a chyběl i další den, a pak další... Atmosféra ve třídě jako by houstla, bylo zde i o přestávkách ticho přerušované jen sem tam nějakým zamumláním. Až po týdnu si kdosi všiml, že chlapec v jejich kolektivu chybí - a s ním jako by zmizela i veškerá jiskra a už se nikdy nevrátila. Malého výjmečného chlapce cestou do školy na přechodu smetlo auto.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama