4 - Staří známí

10. listopadu 2014 v 19:02 | Dee |  Návrat v čase - kapitolová HP
Další kapitola, bohatá spíše na odhalení než na akci... Snad se bude líbit



Když Lily a Severus konečně odešli, měl Harry pocit, jako by bylo něco špatně - hodně špatně. Co měly například znamenat všechny ty řeči o Zabinim, Bulstrodeové a Dracovi? Měl neotřesitelný dojem, že takhle se žádný z jeho přátel nejmenoval - a přesto, když o nich Snape mluvil, zaplavila jej vlna vřelých pocitů. Nevěděl si s tím vším rady. "Tím se netrap, drahoušku... Prostě se prospi a uvidíš, že potom bude všechno lepší...," pohladila ho Lily po vlasech, když si všimla jeho zachmuřené nálady. "Jsem si jistý, že si na všechno vzpomeneš než se naděješ. A kdyby ne, pokusím se najít nějaký vhodný lektvar," slíbil mu vzápětí Snape. A tak se Harry nechal ukolébat a po chvilce dumání v tichu ošetřovny upadl do hlubokého, ozdravného spánku.

Když se opět probudil, bylo venku za okny opět světlo. Zdálo se mu, jako by prospal snad týden a pokusil se vylézt z postele. V tu chvíli však ze svého kabinetu vykoukla léčitelka. "To jsem si mohla myslet," zabručela mrzutě a o chvíli později už byla u něj, hůlkou opisujíc různé složité obrazce a mumlajíc si cosi o tom, jaké má štěstí že je na tom tak dobře. Potom k němu zamračeně dolevitovala hromádku šatů. "Můžeš jít... Ale kdybys měl jakékoliv potíže nebo přetrvávající následky, okamžitě se za mnou zastav," instuovala jej než se vrátila zpět k chystání léků pro ostatní studenty. Harry vzal šaty. Školní uniforma, ušklíbl se. Ještě že už za týden začínají prázdniny, zkoušky má za sebou, zbývá už jen závěrečná hostina... Nasoukal se do kalhot i košile, kolem krku si ledabyle uvázal zelenou kravatu se stříbrnými proužky. Přes hlavu si přetáhl hábit s výšivkou malého hádka na prsou. Zahleděl se na svůj obraz v zdcadle na protější stěně - a zarazil se. Něco bylo špatně, věděl to; na zátylku se mu naježily chloupky. Ale co? Něco s uniformou? Možná má naruby kalhoty? Rychlá kontrola... Ne, vše se zdálo jak má být. Zamračil se sám na sebe. Tak proč měl ohledně toho, jak vypadal, tak zvláštní pocit...?

Konečně se dostal ven z ošetřovny. Aniž by nad tím přemýšlel, nohy jej automaticky nesly doleva a potom po schodec dolů. Vážně jdu správně? zarazil se. Tahle cesta mu nebyla moc povědomá, ne tolik, jak by měla být, pokud šel vážně správně do své společenské místnosti. Tak nejspíš ano, usoudil však váhavě. Cítil se hloupě. To si opravdu není schopen vybavit ani kde poslední tři roky trávil nejvíce času, kde přespával? V tu chvíli už se zastavil u dveří s klepadlem ve tvaru hadí hlavy. "Vítej, pžíííteli," zasyčel na něj hádek a Harry se ušklíbl. Ano, nade vší pochybnosti, vypadá to, že ho ten had zná - potom by tady mohl být správně. "Toujours pour," slyšel sám sebe odpovídat a hádek spokojeně pokýval jazykem, než se dveře s klapnutím odklopily, pustily jej do společenské místnosti a Harry vstoupil. Místo, na které vešel, v něm však vzbudilo takovou bouři pocitů, že málem vyběhl zpět na chodbu. Překonal se však a několika kroky překonal vzdálenost mezi prvními křesílky, posadil se. Místnost byla téměř prázdná, jen několik starších studentů se zde učilo - madam Pomfreyová jej zřejmě propustila v průběhu vyučování. Byla osvětlená nazelenalým světlem, celá jedna stěna byla proměněna v obrovské okno, přes které bylo vidět dno jezera; písečné duny, řasy, sem tam nějaká ryba nebo ďasovec. Ano, tady to Harry znal.Cítil ohromnou náklonost k tomuto místu. Tady jsi prožil mnoho krásného, našeptával mu hlásek uvnitř jeho hlavy. Ano, ale původně jsi sem nepatřil, nesnášel bys to tady, snažil se získat jeho pozornost i druhý hlas. Čím více se však Harry rozhlížel, tím více dával za pravdu tomu prvnímu. Tady byl skutečně doma.

Nastal čas oběda a Harry se společně se zbytkem studentů vydal na oběd do velké síně. Zvláštní, pomyslel si mrzutě, že Velkou síň si pamatuju naprosto přesně. Proč si nemůžu vybavit jen něco? Co se se mnou stalo? Z úvah ho ale vyrušilo zapištění. "Harryyyy!," Zmateně se rozhlédl, ale než stihl určit směr, odkud přišlo, vrhla se na něj podsaditá dívka s vlasy barvy slámy. Pansy Parkinsonová, je z tvého ročníku a jste i ve stejné koleji... Odkud jen tyhle informace přicází? A proč se nemůžou jednoduše objevit všechny najednou? "Ahoj Pansy," usmál se však na dívku zdvořile a následoval ji k jejich stolu. "Nemůžu uvěřit, že tě konečně pustili... Ležel jsi tam celé věky! Co se ti vlastně stalo?" Dívka vypadala rozhodnutá jej podrobit křížovému výslechu ještě předtím, než se vůbec stihl posadit ke stolu. "Ehm...," odkašlal si Harry rozpačitě, ale najednou se k jeho ohromnému štěstí ozval další hlas, tentokráte chlapecký. "Ale prosím tě, Pansy, víš přece, co říkal profesor Snape... Nic si nepamatuje, tak ho nech být!" Harry se na majitele hlasu otočil a vděčně se usmál. Ten mu úsměv oplatil. Byl to vysoký chlapec s aristokratickými rysy a blonďatými vlasy sčesanými z čela. "Díky... Draco," vybavilo se mu odkudsi jeho jméno, následované dalšími informacemi. Draco Malfoy, našeptal mu neznámý hlas, tvůj spolužák a nejlepší přítel. Kromě toho má u tebe životní dluh.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anonymka SS Anonymka SS | 5. ledna 2015 v 20:14 | Reagovat

haha Zmijozel Harry :-D ať žije Severusův vliv v jeho výchově :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama