Vítr

18. listopadu 2014 v 20:40 | Dee |  Jednorázové originální
V naší učebnici literatury jsem našla zatímavý námět. Zrovna jsme probírali Byrona a dole bylo zadání 'Zkuste si představit, že jste vítr, a napište o tom báseň/povídku'. Challenge accepted...



Proháním se touto divotvornou krajinou už od nepaměti. Byl jsem stvořen zároveň s celým zbytkem země a od té doby putuji jako neudolatelný poutník křížek krážem po celé zeměkouli. Tam jsem už byl, tady jsem si na chvíli odpočinul, abych tamhle mohl opět vypuknout v plné síle... Jsem na zemi již tisíce, statisíce, miliony, pravděpodobně i více let - čas pro mě nic neznamená. A přesto, z každéVšechno si pamatuji, každou slzu, kterou jsem sebral z tváře odmítnuté panně, každé slovo, které jsem uzmul od úst smějícímu se dítěti, každý vlas, který jsem vytrhl z něčí hlavy a každé smítko popela, které jsem roznesl do všech tyř světových stran. Nosím v mysli poslední slova mužů i žen, která byla zašeptána do větru předtím, než jejich život skončil. Pamatuji i na slova lásky pronášená mezi páry, výkřiky zlosti zvolané v agónii a plné bolesti, vzlyky dítěte odtrženého od matky znějící jako pípání malého ptáčete. Pamatuji si mnoho krásných věcí... ale i mnoho ošklivých, smutných. Uzavřené vagony vlaku, do kterých jsem se nemohl protáhnout a ve kterých jsem cítil davy na sobě namačkaných lidí, kteří byli mrtví, umírali - nebo byli jednoduše příliš zoufalí. Marnou snahu uhasit oheň, který pod mým dechem jen nabíral na síle a zaživa upaloval mladou dívku přivázanou na hranici, mnohdy už na pokraji šílenství. Výkřiky bolesti, výstřely z pušek, tiché svištění a následné výbuchy mnoha bomb a granátů. Ještě si pamatuji na mnoho duší, které jsem slyšel plakat a prosit, než se jich ujala milosrdná sestřička Smrt. Lidé mi spílají, vzývají mne, mohu pomoct i zahubit. Navštívil jsem mnoho krajů, i takových, kam ještě lidské oko nepohlédlo. Byl jsem na dně nejhlubší propasti i na vrcholu nejvyšší hory, viděl jsem vývoj země i lidí od počátku věků - a přestože mám pro sebe veškerý čas, který bych mohl chtít, kdybych mohl mít jen jediné přání, neváhal bych. Lidé mají vyměřený čas a potom prostě odejdou někam dál - do Nebe, Pekla, nebo jednoduše na druhou stranu; kod ví, kam jejich cesty vedou... A ani si neuvědomují krásu tohoto daru. Pořád touží mít víc - žít déle, zanechat po sobě odkaz, který vydrží celé generace, žít věčně. Já jsem zamrzlý na tomto místě, lidé jsou mi jediným rozptýlením v každodenní rutině. A přestože jsem lidmi svým způsobem fascinovaný, nenastane ani jediný okamžik, abych si nepřál být stejně pomíjivý jako oni.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama