14 - Útěk

29. prosince 2014 v 21:33 | Dee |  Návrat v čase - kapitolová HP
Měla jsem poněkud delší prodlení kvůli Vánočním svátkům - jak jste si je užili?, co pěkného jste zažili?, dostali jste nějaké hezké dárky, ale teď vám přináším další část povídky a doufám, že se vám bude líbit.


"Musíme si pospíšit," pošeptala dívka oběma chlapcům, když se s vytaženými hůlkami krčili ve výklenku v jedné z přízemních chodeb, ze které byl přímý výhled nejen na vstupní halu, ale i přímo na dveře. Všichni tři byli nervózní. Co když se něco zvrtne? Co když se strhne nějaký rámus a někdo přiběhne? A co když Severus nemá pravdu ohledně jejich hlídáčků a hned co se dostanou ven tak je dostane Ministerstvo? Ano, o všech těchto možnostech se bavili, když předchozích několik hodin strávili v jeho a Longbottomově pokoji a probírali plán, se kterým Dafné přišla. A přestože ani jeden z nich neznal na žádnou z těch otázek odpověď, byli odhodláni to zkusit. Přesto měl Harry žaludek jako na vodě když byl ještě naposledy v pokoji svých rodičů. Tak rád by se jim svěřil, objal je, řekl, aby šli s nimi - ale nešlo to. A tak jen chvíli nervózně přešlapoval ve dveřích, čelil Severusovým zkoumavým pohledům a snažil se vyhnout přímému pohledu do jeho černých zorniček, když se neobratně vyptával na věci, které si potřebovali ujasnit, a potom jen pocuchal sestřičce vlásky a vrátil se za ostatními. "Budou v pořádku," pošeptal mu plaše Neville, když vyráželi se sbalenými nejpotřebnějšími věcmi a hůlkami připravených v rukávech. Harry jen doufal, že to je pravda.

Dafné se chvíli přehrabovala v objemných kapsách hábitu, který si propůjčila od své matky. "Tady to je," usmála se konečně, když vytáhla jakousi malou, oválnou krabičku. Bomba plněná uspávacím lektvarem. Opatrně ji přendala do levé ruky, pravou s hůlkou zvedla k hlavě. Pronesla inkantaci Bublinového kouzla a Harry s Nevillem ji napodobili. Jednoduché a efektivní kouzlo, zapsal si jej v duchu Harry do paměti. Mohlo by se ještě někdy hodit. Potom Dafné podala bombu Harrymu. Už předem se na tom dohodli. "Neumím házet, ne přesně," řekla mu, "a levitovat ji je příliš riskantní." Harry hrál mnohokrát ve famfrpálu i na postu střelce a mušku měl dobrou. Ani teď jej nezklamala, když se rozpřáhl a bomba se rozmázla o dveře. Okamžitě z ní se syčením začaly unikat výpary a kousek ode dveří se ozvalo tupé žuchnutí, jak začaly působit na hlídku, která se ukrývala pod neviditelným pláštěm. "Jdeme!," zavelela Dafné a všichni tři vyběhli. šude bylo ticho, nezdálo by se, že by si někdo všímal rozruchu. "Nebudeme mít moc času, bomba stačí na uspání jednoho člověka a neúčinkuje déle než dvě minuty," varovala je Dafné už dříve a proto ke dveřím běželi jak nejrychleji dovedli. Už chybělo jen pár metrů, když veškeré výpary zcela zmizely. "Rychle!," vykřikl Harry a rozrazil dveře. Všichni tři vyběhli na chodník a dveře se za nimi s tichým lupnutím opět zavřeli. "Zvlá-zvládli jsme to," vydechl nevěřícně Neville a ohlédl se na dům za nimi. "Neohlížejte se, musíme dál!," pobídla je však Dafné, která už netrpělivě podupávala na chodníku. Harry se odvrátil od domu a vyrazil směrem k ní. "Tak pojď," houkl na Longbottoma a konečně se všichni tři opět vydali na cestu. Ani jeden si nevšiml, že je z okna v prvním patře pozoruje z okna malá osoba s blonďatými vlásky.

Harrymu s zdálo, že jsou na útěku snad už celou věčnost - a každou další minutu byl nervóznější. Neustále se ohlížel a sledoval lidi kolem sebe. "Jsi si jistá, že jdeme správně?," zeptal se dívky už nejméně potisící. Ta se však jen ušklíbla. "Někde tady by to mělo být...," zamumlala a soustředěně přejela pohledem po domech, které se kolem nich tyčily. Stáli na úzké cestě dlážděné kočičími hlavami a domy byly jeden jako druhý, dvoupatrové, z rudých cihel a se střechami z černého dřeva. Slunce už zapadlo a jedinými zdroji světla byly skomírající pouliční lampy. Nakonec se konečně vydala k jednomu z nich, který stál napravo. Beze slova je provedla dveřmi a potom po schodech do prvního patra. Tam se zastavila před vchodem do jednoho z bytů. Místo aby vzala za kliku, položika dlaň na světlé dřevo dveří a chvíli čekala. Chvíli se nic nedělo a chlapci si vyměnili pohled. Než však stihli udělat něco dalšího, dveře zasvětélkovaly a potom se s lupnutím otevřeli. "Prosím," pokynula jim Dafné s triumfálním úsměvem na tváři a oni váhavě vstoupili dovnitř.

Byt, který se měl stát jejich úkrytem, byl prostorný a i přesto, že venku už byla tma, prozářený světlem. Veškeré vybavení bylo ze světlého jabloňového dřeva, každé volné místo pokrývaly háčkované dečky a květiny a podlahy byly pokryté tlustými koberci všech barev. "Páni," slyšel Harry za sebou vydechnout Nevilla a sám s ním v duchu souhlasil. Oproti místu, odkud právě uprchli, mu tohle připadalo jako ráj. Oba dva stále stále ještě v chodbě, když se k nim vrátila Dafné, která předtím zmizela kamsi do útrob bytu. "Nestůjte tady jako solné sloupy," rýpla do nich, "ukážu vám, kde můžete spát. Je pozdě..." Ano, s tím musel Harry souhlasit - a události dnešního dne yly vskutku pestré. S bodnutím tesknoty si vzpomněl na své rodiče a na sestřičku. Zdálo se mu neuvěřitelné, že to bylo teprve včera, kdy se ještě všichni čtyři společně chystali ke spánku v jejich domku - a teď je daleko od nich a kdoví, kdy se znovu shledají... Rychle podobné myšlenky potlačil. Nemůže si dovolit nechat se rozhodit něčím takovým, ne teď, když se dostali tak daleko - když o tom tak přemýšlel, vlastně zrealizovali celý jejich plán. Co s nimi bude dál? Jak dlouho se budou moct ukrývat tady, než někoho napadne přijít se sem po nich podívat? Nevěděl. Na tyhle otázky budou muset najít odpověď - ale až zítra. Dnes už byl příliš unavený, a tak jen poslušně následoval sé dva společníky.

Dostal jeden společný pokoj s Nevillem. Byla v něm jedna postel a jeden rozkládací gauč. V návalu galantnosti nabídl růžolícému Nebelvírovi postel, ale ten odmítl. "Vyspím se lépe na gauči," zamumlal a Harry se s ním nehádal. V koupelně na druhé straně chodby se opláchl a pak, aniž by se převlékal, ulehl do postele. Teď už bude všechno lepší, proběhla mu hlavou poslední myšlenka, než upadl do sna, ve kterém ho přivítala bledá tvář se zlýma, rudě žhnoucíma očima.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Rainy Rainy | Web | 30. prosince 2014 v 8:04 | Reagovat

Mě se líbí, čemu ty říkáš prodlení... Já když napíšu kapitolu měsíčně, tak jsem vlastně ráda! :D
Tahle kapitola ovšem zase nezklamala. Líbilo se mi, jak jsi vymyslela ten útěk. Docela živě jsem si to představovala před sebou. :) Krása. Jsem zvědavá, jak to bude dál.

2 Anonymka SS Anonymka SS | 7. ledna 2015 v 21:41 | Reagovat

to šlo celkem snadno, skoro jakoby Brumbál chtěl, aby utekli...

anebo mě taky napadlo že Dafne by mohla být spřáhnutá s Voldym :-D a dovede mu Harryho :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama