Kmotřička Sev

18. ledna 2015 v 19:49 | Dee |  Jednorázové Harry Potter
Když se člověk nudí, často ho napadají různé šílenosti... A jednou z nich je i tato povídka. Co se stane, když se Brumbálova snaha splnit Severusoi na narozeniny přání tak trochu zvrtne?



Severus seděl v ředitelově kanceláři a nepřítomně míchal lžičkou čaj, který před něj ředitel postavil jakmile usedl do křesla. Byl Nový rok a po noci strávené dozorem nad studenty, kteří zůstávali přes svátky ve škole a kterým Brumbál zorganizoval Silvestrovský večírek, se mu klížily oči. Probralo ho až šťouchnutí, které mu ředitel uštědřil. "Souhlasíš, Severusi?" Jeho úsměv zářil jako tisícivatová žárovka. Severus si konsternovaně povzdechl. V tuhle chvíli by tomu všetečnému starci odsouhlasil cokoliv, jen aby se konečně dostal do klidu svých pokojů a prospal se - nebo si mohl minimálně vzít povzbuzující lektvar. "Jistě," přikývl proto rezervovaně a se špatným pocitem klíčícím někde uvnitř sledoval, jak se Brumbálova tvář rozzářila ještě o něco více. "Dobře, dobře, chlapče, tak se už běž prospat. Máme za sebou dlouhou noc..." Ach ano, s tím Severus souhlasil. Proto se pro jednou rozhodl uhasit zlou předtuchu, kterou v něm vždy Bředitelův úsměv probouzel, a vstal. Koneckonců, ve sklenení na něj čekala veliká, měkká a vyhřátá postel... "Dobrou noc, Albusi," kývl na svého přítele rezervovaně než se letaxem přemístil do svých komnat ve sklepení.

Když se Severus o více než týden později chystal do postele, pohledem zavadil o kalendář. Strnul. Osmého ledna. To znamená... Polkl a zahnal chlad, který se mu rozléval po celém těle. Za několik hodin bude mít narozeniny. Navzdory vytrvalým pokusům Albuse dělat mu na jeho narozeniny společnost a dávat mu dárky pro něj byly hned po Vánocích nejosamělejším dnem v roce. Nikdy mu samota nevadila více než právě na jeho narozeniny. Naposledy je slavil ještě když byl malý kluk. Mohlo to být asi když mu bylo šest let a ještě byla naživu jeho matka. I přes výslovné protesty jeho otce mu vždy připravila malou oslavu a dala mu dárek. Severus si pamatoval, jak de na narozeniny vždy těšil. Potom ale umřela a jeho mudlovský opilecký otec se o jeho narozeniny nestaral. Jdi mi z cesty a poslouchej, taková byla pravidla jejich soužití až do doby, kdy konečně dostal svůj dopis z Bradavic. A potom už doma žádné narozeniny netrávil. Teď stál před zrcadlem, které pokrývalo dvířka jeho šatníku, a kriticky se na sebe díval. Mělo mu být teprve třicet šest, ale připadal si starší. O mnoho starší. Ještě chvíli se na sebe díval. Vyhublá postava, nezdravě bledá pleť, ošklivý obličej, nehezké vlasy. Potlačil povzdech. Nebylo divu, že byl tak dlouho sám - hlavně když k tomu všemu připočetl svou veselou povahu... Potřásl hlavou a odvrátil se. Proč by měl zrovna teď propadat podobným myšlenkám? Radši půjde spát... Ulehl, přetáhl přes sebe pokrývku a jen co zhasl světla, uložil hůlku na její obvyklé místo pod polštář. O několik minut později už spal.

Zdálo se mu, jako by spal sotva pár minut, když ho ze spánku vytrhly zvuky. Vycházely z obývacího pokoje. Roztrpčeně se posadil na posteli, vytáhl zpod polštáře hůlku. Kdo jen mohl být natolik drzý, aby vlezl v tuhle nekřesťanskou hodinu do jeho ložnic? Nebo spíše - a to byla mnohem příhodnější otázka - co v jeho ložnici pohledával? Tiše vyklouzl z postele a doplížíl se ke dveřím. Na chvíli přitiskl ucho k tmavému dřevu a poslouchal. Ani se nezdálo, že by se ten výtržník snažil být nenápadný - dokonce si cosi ticho pobrukoval. Taková drzost! Severusova krev v žilách se začala pomalu dostávat k bodu varu. Nějaký drzý student se rozhodl, že se mu v noci vloupá do komnat? No tak to mu nedaruje! Rozrazil kopnutím dveře a v tutéž chvíli vypálil na siluetu, kterou zřejmě překvapil, kouzlo. "Mdloby na tebe!" Postava odletěla několik metrů dozadu a s ošklivou ránou narazila do zdi, ze které spadl obraz. Kouzelník, který byl na něm portrétovaný - Phineas Nigellus, jeho spojka s ředitelnou, kterou zde trpěl jen na výslovné přání Brumbála - zanadával, ale Severus na něj nedbal. Místo toho radši přešel místnost, aby zjistil, který opovážlivec se dostal do jeho komnat - a zalapal po dechu. Na zemi u zdi ležela zhroucená malá baculatá žena. Lokýnky měla schované pod špičatou lila čapkou, na sobě šaty téže barvy, které vypadaly jako šité z hedvábí. Kousek od její bezvládné ruky s baculatými prstíky ležela zatá hůlka s hvězdou na špičce. Oči měla zavřené, v tváři byla bledá a pod hlavou se jí na zemi sbírala loužička krve vytékající z rány na zátylku. Severus na ni chvíli vyjeveně zíral. Zamrkal. "Albusi!," vykřikl rozčíleně a sevřel ruce v pěst. Co to ten stařec provedl tentokrát?

Jakoby slyšel jeho výkřik, plameny v krbu jasně vzplály zelenou barvou a o okamžik později už vedle Severuse v jeho obývacím pokoji stál i Brumbál v hábitu barvy červánků, čapkou pošitou hvězdičkami a vousy na bradě spletenými do copánků. "Všechno nejlepší k narozeninám, chlapče!," usmál se na šokovaného Mistra lektvarů oslnivě. Potom však sklouzl pohledem k osobě ležící na zemi a oboč mu vyletělo vzhůru. "Můžete mi vysvětlit," zavrčel Snape, sotva se vzpamatoval z počátečního ohromení, "co má tohle znamenat?" Měl sto chutí toho starce proklít, když v jeho očích zahlédl hořící ohníčky veselí. "To byl můj dárek k narozeninám, drahý chlapče... Ptal jsem se tě před několika dny, jestli nemáš nic proti..." Snape potlačil zaúpění. Oba muži společně několik minut stáli nad bezvědomým tělem, přemýšlejíc. "Pojď, Severusi...," promluvil jako první Brumbál, "vezmeme ji na ošetřovnu. Poppy se už o ni postará a ještě stihneme napravit tvé narozeniny!" Lektvarista si povzdechl. Zdálo se, že toho už moc nenaspí...

Poppy se ve dveřích ošetřovny objevila ve chvíli, kdy ukládali stále jště bezvědomou ženu na nemocniční lehátko. "Propáníčka!," spráskla zděšeně ruce, když přišla blíže, přes noční košili přehozený pouze kostkovan župan, rozcuchané vlasy a opuchlé oči. "Snad to není...?" Podívala se tázavě na Albuse. Ten jen vážně přikývl a ona pobledla ještě víc. "Jak se vám povedlo ji takhle zřídit?," zeptala se obou mužů, kteří se pod jejím přísným pohledem cítili opět jako malí školáci. Na odpověď však nečekala, rychle odešla do kamrlíku s léky a chvíli se z toho směru ozývalo jen tiché mumlání a cinkání lahviček. "Albusi," otočil se Severus se zlověstnou předtuchou na svého kolegu, "kdo přesně by tohle měl být?" Albus mu věnoval nečitelný pohled. "Tohle, Severusi, je kmotřička víla."

Několik následujících hodin strávili Snape s Brumbálem na ošetřovně. "Nikam nepůjdeš," zarazil jej ředitel jemně, ale nesmlouvavě, když se pokoušel vytratit ze dveří. "Chudák tady leží kvůli tobě a ty by ses o ni ani nepostaral?" Ne, on by ji klidně nechal tak, jak je - a ředitele, který ji poslal k němu do bytu, s ní. Ale ten vyčítavý pohled v jeho tváři jej přinutil zůstat. A tak seděli každý na jedné straně její postele a čekali. Dlouhou dobu se nic nedělo, až konečně - její víčka se zachvěla a o okamžik později se vysíleně otevřela. Rozhlédla se okolo postele a její pohled spočinul na Albusovi. "Co...," pokusila se promluvit, ale on ji zarazil. "Odpusťte mi to, drahá. Trošku se to zkomplikovalo. Ale nemějte starosti, Poppy říkala, že do týdne budete v pořádku. Jste jen otřesená.* Povzbudivě se na ni usmál, ale nezdálo se, že by ji uklidnil. "Mám spoustu práce na zařízení...," namítla a pokusila se posadit, ale kouzlo, které na ni seslala Poppy, jí to znemožnilo. Potom se její oči stočily k Severusovi. Ten se pod jejich pohledem zachvěl. Měl pocit, jako by se mu zavrtávaly až do duše, jako by mu viděly do mysli. "To ty jsi mě zranil?," zeptala se jej. Jako by se mu v krku usadil obrovský knedlík, nebyl schopen promluvit. Jen tiše přikývl. "Potřebuji náhradníka, dokud se neuzdravím." Natáhla k němu ruku. Z ukazováčku jí vylétl pramínek světla, který narazil Severusovi do hrudi. Poslední, co viděl, byl udivený výraz v Albusově tváři. Potom ztratil vědomí.

"Co s ním budeme dělat?" "Myslím, že to je zřejmé... Ah, podívej, už se probouzí!" Když Severus otevřel oči, uviděl, jak se nad ním sklánějí dva ustarané obličeje. "Severusi, chlapče!," usmál se na něj Brumbál, když si všiml, že se probral. "Jsi v pořádku?" Zvedl ruku a promnul si spánek. "Nejspíš ano...," odpověděl po chvíli váhavě a posadil se na posteli. Neunikl mu však pohled, který si mezi sebou vyměnili Albus a Poppy. Zamračil se. "Co se stalo?" Poppy beze slova ukázala na zdcadlo na druhé straně místnosti. Severus se podíval tím směrem - a ztuhl. Obraz, který viděl v zrcadle, měl na sobě sytě růžové šaty, které měly na sobě tolik volánků že vypadaly jako nadýchaná cukrová vata. Černé vlasy kolem obličeje spadaly v roztomilých lokýnkách a trůnil na nich klobouček stejné barvy jako šaty. Jediné, co mu zůstalo stejné, byl obličej - nebýt ošklivých rysů a obrovského nosu, myslel by si, že se místo do zrcadla kouká na nějak kouzelnický obraz. "Co to...," nedořekl, zadíval se na Albuse. Prosím, že to není pravda, doslova škemral pohledem. Byla to však Poppy, kdo promluvil a tím prolomil dusné ticho ošetřovny. "Myslím, že to je očividné, Severusi. Máš na sobě stejnokroj hodných víl kmotřiček, tady máš hůlku a seznam úkolů. Musíš ji nahradit, dokud nebude zdravá."

"Ne, Albusi! Já se v těchto šatech prostě nebudu promenádovat mezi lidmi!" Už jen z té představy se Mistru lektvarů dělalo nevolno. Proč podobné věci musí potkat vždy jeho? Koneckonců, zatáhl ho do toho Brumbál, takže by měl také nést následky. On ale jen odmítavě vrtěl hlavou. "Severusi, povídám ti to naposledy. Ty lidi, které máš na seznamu, prostě musíš obejít a splnit jim přání, jinak to bude mít nedozírné následky!" Ještě chvíli stáli a navzájem se měřili pohledy - Brumbálův byl laskavě nesmlouvavý, Snapeův vražedný. Nakonec byl však profesor lektvarů přinucen pohledem uhnout. "No dobrá," zavrčel neochotně a natáhl se pro seznam, který mu byl přidělen současně s jeho novou podobou. Čím dřív se do toho pustím, tím dřív se mi vrátí mé šaty, pomyslel si, když pergamen rozbalil a letmo si přečetl první úkol. Potom se zhluboka nadechl a se zlatou hůlkou v druhé ruce se přemístil.

Objevil se v kuchyni. Zrovna se stmívalo a poslední paprsky zapadajícího slunce pronikaly do oken. Na zemi klečela mladá dívka před hromadou luštěnin a sazí. Vzhlédla a když spatřila Mistra lektvarů, překvapeně zalapala po dechu. "Ale... vy nejste moje kmotřička víla," ohradila se tiše. Severus na okamžik zavřel oči. Potom sebral veškeré zbytky sebekontroly, které měl, a na dívku se pokusil usmát. "Jsem tady, hmm... abych splnil tvá přání místo ní." Děvče se na něj pořád dívalo nedůvěřivě, ale přikývlo. "Dnes v noci je na zámku třetí ples... Kmotřička víla mi na něj slíbila krásné šaty a kočár. Bude tam i princ..." Na tváři se jí usadil sentimentální úsměv. Snape si odfrkl. "Jistě, jistě, chápu," zabručel nedůtklivě. Dvakrát mávl kouzelnou hůlkou. "Tak, šaty máš, kočár tě čeká před domem, užij si ples," ušklíbl se potom kysele a přemístil se. V místnosti za sebou nechal jen dívku, která šokovaně hleděla na své přeměněné oblečení.

"Severusi? Můžeš na chvíli?," ozval se z krbu hlas Poppy. Snape s námahou a tichým zaúpěním vstal z křesla. Už to bylo pět dní od doby, kdy byl přinucen vzít na sebe roli kmotřičký víly a nikdy v životě se neítil tak vyčerpaně. Ve dne v noci se neustále objevovaly nové a nové případy a on musel znovu a znovu plnit rozverná a hloupá přání tolika lidí, že je nebyl schopen ani spočítat. "Ošetřovna," zamumlal unaveně a hodil do krbu letax. Když o chvíli později vystoupil z krbu na bradavické ošetřovně, přivítaly jej veselé obličeje Madam Pomfreyové a Brumbála. Z postele se na něj dívala i víla. "Severusi, chlapče můj drahý, tady Evelína se už cítí připravená převzít od tebe zpět své vílí povinnosti!," oznámil mu Brumbál radostně a Severus měl co dělat, aby se mu nepodlomila kolena. Bude opět volný! "Podej mi hůlku," požádala jej a on její přánís radostí splnil. Cítil, jak jej ovanula vlna magie a o chvíli později už bylo po všem. Šatičky na jeho těle ztmavly, prodloužily se a změnily se zpět v jeho obvyklý černý hábit, vlasy se mu samy od sebe narovnaly. Bylo skvělé mít na sobě zase opět něco normálního! Cítil, jak se mu napjaté svaly ve tváři uvolňují, málem se až usmál.

Oproti tomu kmotřička víla se zamračila. Její tvář se kabonila víc a víc, až vyskočila na nohy a rozhořčeně se na Snapea obořila: "Cos to provedl s mými chráněnci?" Severus na ni jen nechápavě zíral. "Plnil jsem jejich přání," pokusil se chabě odradit. Víla byla v obličeji celá rudá a vypadala, že na něj bude dál křičet. Místo toho se však nadechla a co nejklidnějším hlasem se zeptala: "A proč jsi tedy mé Popelce zničil svatbu? Tos jí musel dát pohřební šaty a místo koní ke kočáru ropuchy? A co chudák Alenka? Přála si krásnou panenku s dlouhými vlásky a pěknými šaty a místo ní dostala šeredného hadrového panáka, ze kterého má noční můry! A ani nemluvím o své kmotřence princezně Andulce - ta si přála požehnání pro svou dceru a místo něj teď ta malá kýchá pulce! A mohla bych pokračovat dál!" Rozohněná víla se otočila na Brumbála. "Mockrát vám děkuji za vaše pohostinství, řediteli, ale musím jít napravovat škody. A tomuhle," zaškaredila se na Severuse, který stál stále ještě jako přimrazený a nevěřícně na ni zíral, "tomu já žádná přání plnit nebudu!" A s lupnutím zmizela.

Severus měl pocit, jako by mu všechny svaly v těle zatuhly, nemohl se ani hnout. Někým byl dostrkán ke křeslu a jemně přinucen, aby si sedl. Potom mu tytéž ruce jemně otevřely ústa, nalily mu do krku lektvar a on instinktivně polkl. Svět kolem něj se začal zase pomalu projasňovat. "Bylo toho na tebe moc, Severusi. Musíš být vyčerpaný, jdi se prospat. Učení ještě jeden další den počká," usmál se na něj ředitel, když byl natolik probraný, aby byl schopen přesunout se zpět do svých pokojů. Přikývl. U krbu se ještě otočil na Albuse, který se chystal také opustit ošetřovnu. Najednou jej přemohla zvědavost. "Albusi?," oslovil jej. "Jaké přání jsi chtěl, aby mi splnila?" Ředitel se na něj podíval, v očích důvěrně známé jiskřičky. "No přece pořádnou narozeninovou oslavu, chlapče!," odpověděl mu vesele a vyšel ven na chodbu. Severus tiše zaúpěl. Příště si musí dát dobrý pozor, na co Brumbálovi kývne...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Max Max | 19. ledna 2015 v 9:18 | Reagovat

Tak tohle je vážně geniální :-D

2 Anonymka SS Anonymka SS | 19. ledna 2015 v 14:31 | Reagovat

hihi pěkné čtení ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama