Osud Chlapce, který přežil

26. února 2015 v 20:06 | Dee |  Jednorázové Harry Potter
Povídka napsaná do Snarry Challenge 2015. Trošku jsem se na ní zasekla, proto jsem teď moc nepřispívala (a taky proto, že mám hodně školy a věcí okolo, takže jsem se dostala na počítač poprvé od soboty...). Snad se bude líbit. Přestože by mělo jít o Snarry, nenajdete v ní žádné nepřípustné scény. Jen jeden nevinný polibek :)


Při hodinách Nitrobrany Severus vidí, jak citově vyprahlý Harry je, a tak se z nějakého nekalého důvodu (příkaz od Voldyho, pomsta Potterovi staršímu, kvůli Lilyiným krásným očím, zmijozelské chopení se příležitosti...) rozhodne Harryho svést a ještě víc mu ublížit.


"Legilimens!"
Harry cítil, jak se mu Snape zarývá hlouběji a hlouběji do myšlenek. Byl vyčerpaný. Tohle už byl dnes už minimálně desátý pokus a Harrymu už nezbývaly síly ani na slabý odpor. Rezignovaně zavřel oči a nechal Snapea volně si prohlížet jeho myšlenky. Objetí od Hermiony... Malý Harry plačící v tmavém přístěnku... První léto v Doupěti... Harry zahnaný na stromě a pes tety Marge, který na něj zuřivě štěká... Ginny ve společenské místnosti, usmívá se na něj... Snape se očividně snažil najít myšlenky, které mohly jakýmkoliv způsobem vyburcovat nějakou reakci. Dříve to možná fungovalo - ale Harry byl teď příliš unavený. Konečně cítil, jak vetřelec z jeho mysli vytrácí. Unaveně oči otevřel a střetl se s vzteklými černými zorničkami. "Vůbec se nesnažíte, Pottere!," zavrčel na něj profesor, očividně se snažíc držet vztek na uzdě. Chlapec sklopil hlavu, nereagoval. Cítil na sobě zkoumavý pohled Mistra lektvarů, ale bylo mu to jedno. "Běžte," pobídl jej po chvíli ticha. "Do příště chci, abyste každý večer vyprázdnil vaši paměť a cvičil. Doufám, že se budete snažit více než doposud." Harry se na něj překvapeně podíval. Žádný další útok? Očividně ne... "Dobrou noc, pane," rozloučil se se Snapem unaveně a opustil jeho kabinet.

Dveře za Potterem se dávno zavřely, ale Severus stále zamyšleně sledoval jejich tmavé dřevo. Dnešní lekce byla velice... řekněme, zajímavá. Nikdy by nevěřil, že jej Potter nechá volně se probírat jeho myšlenkami. Bylo to poprvé, co se nevztekal a nezasypal jej nadávkami. Poprvé, kdy se nevzpíral a nesnažil se jej proklít. Naopak, nechal jej prohlédnout si jakoukoliv vzpomínku chtěl, čistou a klidnou. A třebaže sám Potter si to ještě neuvědomil, Severus si dobře uvědomoval, jakou moc má v rukou. Stejně tak začínal chápat, proč je pro Brumbála tak důležité, aby se k myšlenkám chlapce nedostal Temný pán. Ten kluk byl rozbitý.
Zdálo se, že si to sám neuvědomoval, ale jeho dětství bylo naprosto odporné. To, jak se k němu ti mudlové chovali... Nebylo divu, že cítil to, co cítil. Ten spratek byl vypralejší než Sahara. Prahl po citech tk moc, že byl ochoten pro ně obětovat cokoliv. Kdyby se k této informaci dostal Temný pán, bylo by pro něj snadné dosáhnout svého a pokud se ten kluk nezlepší v Nitrobraně, je jen otázkou času, než získá plný přístup do jeho mysli. Jedině kdyby...

Od poslední lekce se Snapem už uběhl týden a Harry bez valného nadšení sestupoval po schodech dolů do sklepení. Nechtěl znovu čelit Snapeovi, nechtěl ho nechat znovu a znovu nahlížet do svých vzpomínek. A věděl, že musí vydržet. Brumbál mu vysvětlil, proč je tak důležité, aby se Voldemort nedostal do jeho mysli. "Může tě ovládnout, Harry... A jestli tě ovládne, zničí všechno, co je ti drahé." Ne, opravdu nebylo třeba nic dodávat. Samotná představa toho, že by jeho neochota spolupracovat s tím bastardem mohla způsobit smrt jeho přátel... Dospěl až ke dveřím kabinetu. Zhluboka se nadechl, přinutil své ruce, aby se přestaly třást. Zaklepal a ebenové dveře se otevřely.

Severusův nápad byl prostý. Vycházel z velice jednoduché rovnice. Na jedné straně stál Pán zla se svou touhou získat Pottera a ovládnout ho. Na straně druhé byl Severus, jeho nenávist z Potterovým a povinnost Pottera chránit. Řešení, které navrhl, bylo na první pohled prosté. Musí svést Chlapce-který-přežil.
Měl týden na to, aby vymyslel plán. Plán, který mu umožní získat Potterovu důvěru, který přesvědčí Pottera, že Severus je tou pravou osobou, které by měl věnovat své city. Nu, to by nemělo být těžké, pomyslel si. Nakonec, v jeho myšlenkách byl svědkem okamžiků, kdy se ten spratek málem rozsypal i po malé ukázce náklonnosti. A to by měl zvládnout. Stačí jen trošku pozměnit průběh jejich lekcí.

Když se dveře do kabinetu otevřely a Harry vešel, něco bylo jinak. Chvíli nevěděl co, ale potom mu to došlo - zatímco obvykle na něj Snape čekával v kabinetě, teď tady nebyl. Kabinet byl prázdný a tmavý, až na proužek světla, který vycházel z dalších dveří přímo naproti Harrymu. Ten nějakou chvíli nejistě přešlapoval na místě. "Pojďte divnitř, Pottere. A nepouštějte sem ten průvan...," ozval se netrpělivě Mistr lektvarů, který nahlédl dovnitř a Harry rozpačitě uposlechl.

Profesorovy komnaty byly jiné, než by předpokládal. Narozdíl od jeho kabinetu zde nebyly žádné děsivé sklenice s preparáty. Ve skutečnosti byl obývací pokoj, do kterého zřejmě vstoupil, zařízen v příjemných odstínech zelené a béžové. Celá místnost měla tvar čtverce a vycházely z ní další troje dveře. Celá jedna stěna byla pokrytá obrovskou knihovnou a mezi dvěmi dvěřmi stál vysoký krb. Místnosti vévodil konferenční stolek s pohodlně vypadající sedačkou a křeslem. Snape na něj už čekal. "Posaďte se," poklepal na opěradlo pohovky a poté, co Harry nervózně uposlechl, sám se pohodlně usadil do křesla. "Nedáte si něco? Čaj, šťávu,...," zeptal se téměř vlídně a Harry si neodpustil podezřívavý pohled na něj. Co se to s ním stalo? Proč se najednou snaží být milý? Uvědomil si, že se na něj vyčkávavě dívá. Rychle zavrtěl hlavou. "Ne, díky... pane." Snape přikývl. "Tak tedy," začal mírným hlasem, "nejspíš se divíte, proč dnes nepokračujeme jako při posledních lekcích." Harry přikývl. Divit se? To bylo slabé slovo. Přímo hořel zvědavostí! "Usoudil jsem, že tato metoda pro vás není dostačující. Proto jsem se rozhodl vyzkoušet nový způsob." Odmlčel se a upřel temný, nic neříkající pohled zpátky na Harryho. "J-jaký?," zajíkl se chlapec. Měl-li být upřímný, Snapeova nečekaná vlídnost jej zaskočila. "V následujících několika lekcích se budeme věnovat rozboru vašeho nitra. Pokud mu budete sám lépe rozumět, jsem si jisý, že obrana vám půjde podstatně lépe." Harry na něj chvíli zíral. Je to Snape! A chce po tobě, abys mu otevřel svou mysl! křičel na něj jeho pud sebezáchovy, ale Harry jej umlčel. Musel uznat, že na tom, co říká, něco bude. Znělo to přece rozumně - pokud lépe pochopí svou mysl, bude schopnější ji ubránit. Nebo ne?

Chlapec pomalu přikývl a Severus měl co dělat, aby zabránil své tváři roztáhnout se do triumfálního výrazu. Opravdu to bude tak snadné? Nemohl tomu uvěřit. Syn Jamese Pottera - a dobrovolně souhlasil s něčím takovým? James by se obracel v hrobě, pomyslel si škodolibě. Navenek však jen vážně pokývl. "Tak tedy... jaké jsou vaše první vzpomínky na příbuzné?," začal se Severus ptát. V duchu si spokojeně mnul ruce. Jeho plán perfektně vycházel!

"Vlastně jsem nikdy neměl kamarády. Všichni se báli Dudleyho... bylo pro ně snazší nevšímat si mě." "Ano, teta i strýc byli vždycky na straně Dudleyho. Byl jsem pro ně jen přítěž." "Poprvé mě objala Hermiona, bylo to někdy na konci prváku."
Po několika týdnech se vztah Harryho a Snapea změnil. Mistr lektvarů se přestal posmívat všemu, co řekl a Harry se v jeho blízkosti začal cítit... jinak. Bezpečně. Příjemně. Nebyl si jist, kdy přesně se to stalo. Najednou se přistihl, že se těší nejen na lekce Nitrobrany, ale také na hodiny lektvarů. Každé jídlo také hypnotizoval pohledem profesorský stůl. Párkrát se mu stalo, že se Snape podíval směrem k nebelvírskému stolu a jejich pohledy se střetly. V takovém případě to býval Harry, kdo se zrudlými tvářemi uhnul pohledem jako první. Neviděl tak záblesk uspokojení a samolibosti, který se v takové chvíli mihl přes jinak tak chladnou tvář.

Když přišlo další pondělí, Harry už netrpělivě přešlapoval před dveřmi do kabinetu. Když se konečně otevřely, zhluboka se nadechl. To zvládneš, povzbudil sám sebe. Měl plán. Velice riskantní plán. Ale po těch několika týdnech vzhlížení ke staršímu muži už nemohl čekat. Musel to udělat. A udělá to dnes. Vešel dovitř, jistým krokem pokračoval až do bytu. Snape už seděl v křesle, očividně čekal, až se Harry opět posadí na pohovku jako vždy. Nezaujatě listoval jakýmisi novinami. Teprve když Harry nereagoval, s pozdvihnutým obočím k němu vzhlédl. Jejich oči se opět střetly. Černá jako bezedná temnota a zelená jako smrt. Ale tentokrát Harry neuhnul. Pomalu si jazykem přejel přes rty. "Severusi...," zašeptal chraplavě. Usmál se. Líbilo se mu, jak to jméno zní... Stále na něj zíral s nečitelným výrazem. "Co to má znamenat, Po-" Nedořekl. Harry několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi a přitiskl své rty na jeho. Po krátkém polibku se oddálil a podíval se zřejmě překvapenému muži do očí. "Mám tě rád," oznámil mu tiše. Potom se otočil na patě a vyřítil se na chodbu.

Vychází to! Skutečně! Právě ho políbila dokonalá kopie Jamese Pottera! Jistě, Severus si všiml pohledů, které po něm ten spratek házel ve chvílích, kdy si myslel, že jej nevidí - ale přesto byl pro něj jeho počin překvapením. Nečekal, že už dosáhl takového pokroku! A možná... možná už bylo načase pokročit dál. Ukázat tomu otravému děcku kam patří.
Po několik dní se Potter Snapeovi vyhýbal všei možnými způsoby. Ve Velké síni hleděl zarytě do svého talíře, na chodbách se mu vyhýbal obloukem. Dokonce i při lektvarech se snažil stůj co stůj vyhnout byť jen jedinému pohledu na vyučujícího. To už by stačilo, usoudil Severus, a na konci hodiny zvýšeným hlasem oznámil: "Ukliďte svá pracovní místa a můžete jít. Pottere! Vy tady počkejte!" Vážně viděl záblesk paniky? Snad náš hrdina nemá strach? Když v učebně zůstali jen poni dva, nezaujatě mávl hůlkou, aby smazal nápis na tabuli. "Dnes večer," vyštěkl na Pottera, "vás očekávám ve svém kabinetu. Musíme nahradit lekci, ze které jste v pondělí tak zbaběle utekl. A teď běžte!" Aniž by ten kluk řekl jediné slovo, vyrazil ze dveří jako namydlený blesk. Ano, čeká nás zajímavý večer, usoudil Severus pobaveně.

Čekal na něj v kabinetě. "Dnes se vrátíme zpět k praktickému nácviku," oznámil Snape tím starým známým bezvýrazným hlasem. Harryho píchlo u srdce. Kam se poděl ten Severus, který pečlivě naslouchal, který se zaujatě vyptával, který byl tak milý, tak citlivý, tak laskavý? "Zlobíte se?" Zdálo se, jako by ta tichá otázka profesora nějakým způsobem popudila. "Zlobit se? Kdo by se mohl zlobit na vás, pane Pottere? Na naše malé, zneužívané děťátko, které za celý jeho život nikdo neměl rád?" Harry na něj jen oněměle zíral. Každé slovo vyslovené tím chladným, odtažitým hlasem jako by mu zarazilo něco ostrého do hrudi a pomalu tou věcí otáčelo. Zdálo se však, že Snape ještě neskončil. "Snad jste nečekal, že když na mne vychrlíte všechny hořkosti vašeho krátkého, mizerného života, že vás začnu litovat? To už velký Harry Potter, Chlapec, který přežil, klesl tak hluboko, že se pokouší získat něčí pozornost srdceryvnými historkami? No jistě," reagoval opovržlivě na Harryho ublížený výraz, "nejspíš si myslíte, kdovíjak těžké jste neměl dětství, že? Ale to se pletete, pane Pottere. Nejste-" "Mlčte už!," vybouchl najednou Harry. Slzy se mu řinuly po tvářích proudem, ale zdálo se, že je nevnímá. Ruce měl zaťaté v pěst, zlostně zahlížel na profesora, který si jej měřil chladným pohledem. "Pochopil jsem to," dodal o něco tišeji, když se v kabinetu rozhostilo ticho. Potom už podruhé během jednoho týdne se otočil a zbaběle utekl.

Nezamířil do společenské místnosti. Jak by své slzy vysvětlil Ronovi, Hermioně a ostatním spolužákům? Místo toho se vydal na jediné místo, kde mohl mít opravdu klid. Na Astronomickou věž. Seděl na okraji a díval se na hvězdy. Neplakal. Už ne. Slzy mu dávno došly, hysterické vzlyky jej unavily. Cítil se otupělý, prázdný. Jak jen mohl být tak hloupý? Proč vůbec věřil, že by Snape mohl být takový, jaký se zdál během těch pár týdnů? A jak mohl jen tak zapomenout na ta léta šikany? Nevěděl. Nevěděl, co si počít dál. Jako by nic nemělo smysl. Tak takhle to vypadá na konci? pomyslel si dutě. Podíval se dolů z věže. I přestmu zahlédl patu věže, zem na něj volala, pojď, jsem tady, obejmi mě! Mohl bych se naučit létat, pomyslel si Harry vzdáleně. Možná právě tohle měl být jeho osud. Osud Chlapce, který přežil...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jamie Montek Williams Jamie Montek Williams | Web | 26. února 2015 v 20:34 | Reagovat

Och, uhm. Bacha na překlepy ;)

Ale jinak povedené dílko. Jen víc rozepsat by neuškodilo :D

2 SORA 77 SORA 77 | 26. února 2015 v 22:17 | Reagovat

Povedená povídka, opravu. Chtělo by to trošku rozepsat, ale jinak tomu nic nechybí. Snape se projevil jako pořádný parchant a Harry to vzal opravdu citlivě. Děkuju za hezkou chvilku! :-)

3 gleti gleti | 27. února 2015 v 8:38 | Reagovat

málem si mě dohnala k slzám, tak dobře se ti podařilo vcítit se do zničeného Harryho, ale....

měla bych pár výtek - kromě zmíněných překlepů a nedostatečné propracovanosti děje (za což jsem já ta poslední, kdo by tě měl kritizovat, s tím budu mít také problém) bych ještě přidala jednu. _ Pokud by Snape dohnal Harryho k sebevraždě, neporušil by tím osudový životní dluh vůči Potterovi? Nestálo by ho to život? Vždyť Červíček Hsrrymu také nemohl ublížit.

4 KalamityJane KalamityJane | Web | 27. února 2015 v 9:42 | Reagovat

Mně se tady vážně líbil Harry. Správně zbrklý, emocemi ovládaný teenager, jehož vidění světa se omezuje na "všechno nebo nic".Ale čeho tedy vlastně chtěl dosáhnout Snape? Pomoct Harrymu, aby se Voldemort nedostal k jeho vzpomínkám? To si teda nezvolil dobrou cestu. Nebo ho chtěl prostě jen zlomit úplně? Ano, to se mu povedlo, ale zase nevidím motiv...
Nebo si možná zapomněl ujasnit, co vlastně chce...
Děkuju za pěkně depresivní čtení po ránu, teď nad tím budu celý  den dumat. :D

5 market market | 5. června 2015 v 18:13 | Reagovat

Nádhera :-) Fakt moc krásný

6 Profesor Profesor | 6. října 2015 v 11:46 | Reagovat

Uf, hezké, ale se smutným závěrem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama