2 - Pláč hory přenáší

2. března 2015 v 19:59 | Dee |  Dcera Mistra lektvarů - kapitolová HP
Máme tu další kapitolu. Co myslíte, jak se Severus vyrovná s myšlenkou sebe jako otce? :) Děkuji vám jinak všem za vaši trpělivost se mnou jakožto věčně nestíhající psát...



"Ne, ne a ještě jednou ne!" Severus se zarputile mračil na Brumbála, který poklidně stál v čele stolu, košík s dítětem před sebou. "Všichni tady," mávl zeširoka rukou okolo sebe, až se kolegové v jeho blízkosti nervózně přikrčili, "jsou kompetentnější vychovávat dítě než já. Co třeba Minerva?" Jmenovaná se na něj zaskočeně podívala. "Ale já přece..." Nenechal ji domluvit. Vlastně si téměř ani nevšiml, že se pokusila něco namítnout. Představa toho, že by mu hodili na krk tohle děcko jej vyvedla z míry. Mírně řečeno. "Všichni jste pro to povolanější než já! Je mi teprve dvacet, pro Merlina. Ani nevím, co je to dítě zač. Proč zrovna já? To přece-" "To by stačilo, Severusi!," zvýšil Brumbál hlas - a konečně se mu podařilo proniknout skrz rozhořčení, které se zmocnilo mysli mladého lektvaristy. Ten teď stál, těžce oddychoval a těkal pohledem mezi Brumbálem a košíkem, ze kterého se co chvíli ozvalo tiché zažvatlání. "Podívej, chlapče," promluvil na něj ředitel mírným, konejšivým hlasem. "Kdyby to šlo, nenutil bych tě do toho. Dal bych ji do nějaké rodiny, mohla by mít oba rodiče a třeba i sourozence. Ale i kdyby nebylo toho dopisu, nejde to." Odmlčel se a s něžným úsměvem pohladil děvče bříšky prstů po tvářičkách. Bublavě se zasmála a začala se po něm natahovat, snažit se obemknout jeho útlé, dlouhé prsty svými, buclatými. "Je na ní adopční kouzlo. A je nastavené na tebe. Prakicky to z ní dělá tvou dceru. Pravděpodobně se na í už stačilo pořádně podepsat. Ještě před pár hodinami měla rezavé vlásky..." Snape na něj chvíli udiveně zíral. Pomalu mrkl. Podruhé. "Doháje," zaklel najednou, otočil se a s pláštěm vlajícím za ním téměř vyběhl ven z místnosti, ve které zanechal zbytek profesorského sboru konsternovaně zírající na ředitele a holčičku, která ve svém košíku začala natahovat moldánky.

O kamennou stěnu se roztříštila sklenice z broušeného skla. Reparo, Accio, a znovu. Severus znovu a znovu, už minimálně popatnácté, mrštil svou nejlepší sklenicí na whisky proti zdi. "Proklatý... Albus... pitomé... děcko...," mumlal opakovaně při každém dalším hodu. Reparo. Accio. Napřáhl ruku. Najednou ho ze zajeté rutiny vytrhlo prásknutí a s hlubokou úklonou se před ním objevil skřítek. Po celém těle se třásl a v hubených ručičkách svíral proutěný košík. "Co to má znamenat?," obořil se na něj lektvarista zle. "Pro..pro..profesor Brumbál p...posílá profes..oru Snapeovi..." Skřítek nedopověděl, jen natáhl ruce s košíkem směrem k němu. Severus na košík zíral. Tak o tohle vrtící se klubko peřin že by se měl starat? Co s ní asi bude dělat? Mohl by z ní tak maximálně uvařit nějaký lektvar. "Někam ji polož," odsekl hrubě. Skřítek s úlonou položil košík i s dítětem na konfereční stolek uprostřed obývacího pokoje a s dalším prásknutím zmizel. Snape se odvrátil. Prostě si jí nebudu všímat a... ono to nějak dopadne. Třeba přijde Albus a zase si ji odnese, ujišťoval Severus sám sebe v duchu. Místo toho se opět vrátil ke své předchozí činnosti. Tříštění skla, Reparo, Accio. Najednou se dítě začalo nepokojeně vrtět, jeho zvukové projevy byly čím dál hlasitější. Snape se po něm nejistě podíval, ale nezdálo se, že by bylo něco špatně. "Posluž si," zamumlal hořce a znovu třískl sklenkou. U pofňukávání ovšem nezůstalo. Během několika minut, kdy se pokoušel úplně ji ignorovat, se neustále stupňovalo. Nakonec se z něj stal řev. Pláč a vřískot se rozléhal celými sklepními prostorami, odrážel se od kamenných zdí a tvrdě dorážel na Severusovy uši. Ten už to nemohl vydržet. "Tak dost!!," zařval ve snaze utišit ji. Očividně jej však špatně pochopila a místo toho, aby skutečně zmlkla, začala křičet ještě víc. Kdyby Snape v tu chvíli nebyl tak zoufalý, možná by mu taková situace přišla zábavná. Sedí ve svých komnatách a překřikuje se s půlročním dítětem... Zdálo se, že tudy cesta ke kýženému tichu nevede. Ale proč jen tak vyvádí, lámal si nad ní bezradně hlavu. Nevypadá přese, že by jí něco chybělo... Nakonec to vzdal. Ještě naposledy zvýšil hlas a přes dětský pláč zavolal: "Linky!"


Když se skřítka konečně objevila, neměl Severus daleko k tomu, aby před ní padl na kolena a prosil ji o pomoc. Místo toho jen nejistě kývl hlavou směrem k dívence, která už byla od všeho toho křiku v obličeji celá červená a vypadalo to, jako by měla každou chvíli explodovat. Skřítka zřejmě pochopila. Začala neuvěřitelně rychle kmitat okolo děvčátka a o několik minut později už bylo dítě opět spokojené a zvídavě hledělo vzhůru na Severuse. Ten skřítce poděkoval. "Budeš mít za úkol se o ni prozatím starat," oznámil jí, než zmizela.

Bylo už pozdě večer, když se konečně rozhodl jít spát. Předtím si však vzpomněl na svého nedobrovolného hosta. Děvčátko usnulo nedlouho poté, co skřítka zmizela. Na chvíli se zastavil uprostřed pokoje. No dobrá. Nejspíš se nemůže spoléhat na to, že se jí zase zbaví. Albus vypadal poměrě nekompromisně. A nechat ji pořád jen v tom malém košíku... Vypadal už na první pohled nepohodlně. Těžce si povzdechl. Zřejmě se bude muset té malé příšeře přizpůsobit... Co tak asi můžou děti potřebovat? Zamyslel se. Když ještě žil mezi mudly, občas někde zahlédl věci pro děti. Několikrát mávl hůlkou. Jednu z přebytečných židlí u kuchyňské linky přeměnil na dětskou stoličku, ze starého květináče povalujícího se v rohu místnosti vykouzlil postýlku. Po chvíli váhání nad ní vykouzlil závěsný měsíc s hvězdami rotujícími okolo a dovnitř přidal plyšového medvídka, teplou přikrývku a polštář. Potom se opatrně sklonil nad košík a co nejobezřetněji z něj dítě vytáhl. Cítil, jak se mu nervózě chvějí ruce. Byl zvyklý pracovat s lektvarovými přísadami, které vyžadovaly naprostou preciznost, ale tohle bylo něco jiného. Byla tak lehká, tak křehká. Ze spánku se zavrtěla, její prstíky si našly jeho ruku a pevně ji sevřely. Když ji ukládal do postýlky, jemně se jí vyprostil. Už se chtěl otočit a odejít, ale nemohl od ní odtrhnout zrak. Zdálo se, že co se adopčního kouzla týká, Albus měl - jako obvykle - pravdu. Na hlavě měla krátké, černé chmýří a kůži měla bledou, až nezdravě nažloutlou - a dokonce i Severus si byl jistý, že to u dětí není zcela běžné. Opět si povzdychl. "Aspoň jsi nedostala můj nos...," oslovil spící dívku jemně. Natáhl ruku a, podobně jako dříve Albus, přejel jí prsty po jemné kůžu na tváři. Odkudpak ses vzala? Kdo jsou tví rodiče? A proč jsi byla v nebezpečí? To ty mi asi neřekneš, viď? No, teď už na tom nesejde. Ať se mi to líbí nebo ne, teď jsem tvůj rodič já. "Anne Snapeová," zamumlal zkusmo. Neznělo to vůbec zle...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 T.M.P T.M.P | 3. března 2015 v 18:47 | Reagovat

Je to naprosto úžasné, ten námět, ten styl psaní, rozhodně pokračuj :o)

2 grid grid | 4. března 2015 v 20:50 | Reagovat

No s tou podobou na Sevíka to asi malá nebude mať ľahké ale dám sa prekvapiť. U mňa zatiaľ páčivé.Vďaka. ;-)  :-D

3 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 6. května 2015 v 13:33 | Reagovat

Jééé, ten konec je ták sladký. :D A uprostřed jsem se musela smát. :D úžasné! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama